Sbohem, Kyrgyzstáne! Snad.

Neustále nám mizí mezi pěšinkami vyšlapanými stády skotu, ovcí a koní, která se tu v létě pásla, až se nadobro ztrácí pod sněhem. Vracíme se.

"Svišť, koukej," křičím na Luci a ukazuju na noru. Vrtí se v ní huňatá hnědá koule. Bojíme se k němu přiblížit, v Mongolsku přeci svišti přenáší mor. Ale stejně nám to nedá a opatrně se k němu blížíme. Má packu chycenou v železné pasti, a tak nám nemůže utéct. Chcípne tu hlady, nebo se sem pro něj nějaký pašák vyškrábe?

Dredatá holka z Austrálie před čínskou ambasádou v Biškeku jen tak mimochodem říká: "A to víte, že hranice bude do 10. října zavřená?" To jsme opravdu netušili, kvůli čínskému svátku jsme počítali s třemi, pěti dny. Snažíme se zjistit víc. Ruska v recepci čínské ambasády nic neví. Dává nám jakési tel. číslo, ale ani ti nám nedokáží nic říci. Prý máme zajít na konzulární oddíl kyrgyzského ministerstva zahraničí. Úplně náhodou za čtvrt hodiny stojíme před jeho branou. Úředníci spěchající na oběd, nás odbývají s tím, že bude zavřená až do konce října. Cestovka tvrdí, že hranici zavřeli dneska a otevřou jedenáctého. Naprosto neschopní zaměstnanci turistických informací slaví Mezinárodní den cestovního ruchu. Naštěstí se po čtvrť hoďce objevuje jejich šéfová a volá jakémusi Voloďovi. Musí to být velké zvíře. Tvrdí, že zavřou prvního a otevřou jedenáctého. To už budeme mít propadlé povolení k pobytu. Začíná boj s časem. Možná zbytečný. Co když už je opravdu zavřená?

Jako vůl a naprostý cestovatelský greenhorn si nechávám ukrást na trhu 99 dolarů. V šest ráno přijíždíme po nekonečné celonoční jízdě úplně na dně svých sil do Oshe. Taxikáři chtějí 100 dolarů do hranice. Odkud jezdí maršrutky do města na půli cesty se nám daří zjistit, až když už jsou fuč. Každý nás posílal někam jinam. Stopujeme na výpadovce. Marně. Od hranice přijíždí jakoby nic dva čínské lehátkové autobusy. Koukáme na ně jako na zjevení a honíme je po 300 tisísovém. městě. Bingo. Odchytáváme policajta, aby nám překládal z ujgurštiny do ruštiny.

Autobusy jezdí z nového autobusáku jednou týdně a to je právě zítra. Kupujeme lístky a klidní jdeme spát do hotelu. Na ulici potkáváme tři Čechy, Poláky či Slováky. Jsme tak nevyspalí, že se jich ani neptáme a chvilku spolu mluvíme rusky, chvíli anglicky. Nevěří, že se hranice zavře opravdu až 1. října a nejraději by byli v Číně už dnes.

Přemlouvají nás, ať vrátíme lístky a najmeme si s nimi džíp. Měli tu být před třemi hodinami, když jsme se my sháněli po spolujezdcích. Číňanům věříme /i když trochu nás to hlodá/. Tak nám držte palce, ať se nám podaří dostat do Říše středu před tím potrhlým svátkem. Na Kyrgyzstán už nemáme sílu! I když Osh je spíš poklidný Uzbekistán než Kyrgyzstán plný ožralých nomádů. Spoustu žen je tu zahalených a směsice všech těch Turků, Arabů, Ujgurů, Uzbeků, Tádžiků a bůhvíkoho ještě je omamující. A navíc tu mají nejlepší šašlik z celé země a narozdíl od těch ostatních nejedlých humusů úplně za hubičku.

Ještě jednou, držte nám palce, prosím