Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Evropa > Gruzie

Gruzínská pohostinnost ve Vardzii

Petr Daubner / 10.02.2008

Jeskynní komplex Vardzia je jedním z nejkrásnějších míst Gruzie. Nachází se na jihu země v pohoří Malý Kavkaz, kousek od tureckých hranic. Na mapě to vypadá jako celkem významné městečko. Ve skutečnosti to ale není ani vesnice. Spíš samota v horách, kde najdete jeden „hotel“ a několik obytných stavení. A právě ve Vardzii jsem se konečně setkal s projevy typické gruzínské pohostinnosti, o níž jsem si doma četl v denících jiných cestovatelů, a už jsem se začínal bát, že ji ani sám nezažiju.

Pár slov o Vardzii

Jeskynní komplex ve Vardzii byl vytesán do skal již ve 12. století. Bylo zde vše, co mohli obyvatelé potřebovat. Měli tu i katedrálu se spoustou dalších menších svatyní a fungoval zde proslavený klášter. Do několika set umělých jeskyní se mohlo v případě nebezpečí ukrýt až 50 000 lidí! Jednotlivé místnosti byly propojeny rozsáhlým systémem podzemních chodeb. Ve 13. století poškodilo celý komplex zemětřesení. V 16. století vtrhli do Vardzie Peršané a místní obyvatelé byli nakonec v jeskynní bitvě poraženi a komplex byl opuštěn.
Dodnes žije ve Vardzii několik mnichů, kteří v jeskyních bydlí. Většina komplexu je však otevřena turistům. Prohlídková trasa je opravdová prolézačka. Zvláště lidé vyššího vzrůstu musí být opatrní – stropy jsou velice nízké. Místy jsou skalní stěny při pohledu dolů děsivě strmé, naštěstí však všude dobře zajištěné zábradlím.
Za sovětských dob sem jezdilo asi turistů docela dost, důkazem toho je polorozpadlý rozlehlý hotelový komplex. Po rozpadu SSSR místo chátralo, ale dnes je Vardzia opět atraktivním místem nejen pro Gruzínce, ale také pro turisty ze zahraničí.

Dlouho očekávaný host

Hned jak jsem ve Vardzii vylezl z maršrutky před jediným místním „hotelem“, zamávali na mě nějací chlapi, abych si k nim přisedl. Tvářili se přitom asi tak, jako bych byl dlouho očekávaný kamarád, kterého léta neviděli a už se ho nemohou dočkat. Rozhlédl jsem se kolem, jestli nemávají na někoho jiného, ale nikdo jiný tam nebyl. Tož jsem si přisedl!

Víno po gruzínsku

Ukázalo se, že tito dva příjemní hostitelé jsou místní policisté. Před nimi na stole ležela hora jídla a pití - klobásky, sýr, cibule, chleba, zelenina, paštika… A také víno. Gruzínské víno je vyhlášené. Tohle ovšem jistě nebyl pozdní sběr, nýbrž nějaké místní čůčo, ale nedejte si! Zasedl jsem tedy k hostině, začal s policisty popíjet víno a pak už se to opravdu rozjelo. Nejsem rozhodně abstinent, ale ani alkoholik. Zastávám názor, že pokud člověk pije jenom víno nebo pivo a nemíchá to s tvrdým alkoholem, nemůže se pořádně opít. To je v zásadě pravda, ale musí se pít normálně, a ne „po gruzínsku“.

Ředitel oslavy

V Gruzii je zvykem, že i když se někde sejde zcela neformální společnost a jí se a pije, vždy někdo řídí zábavu u stolu. Ten někdo je tamada. Tamada dříve urovnával spory mezi rodinami, aby se rozumně dohodly a nevyvolávaly zbytečně krevní mstu. Měl v podstatě roli náčelníka vesnice a řídil mimo jiné i jakoukoliv slavnost či sešlost u stolu. A tato pěkná stolní tradice zůstala zachována až do dnešních časů.
Naším tamadou byl jeden z policistů. Vždy pronesl přípitek, ostatní počkali až domluvil a pak se teprve všichni napili. Náčelník mluvil většinou rusky, abych mu rozuměl i já, ale v pokročilém stadiu družby začal drmolit i gruzínsky. Pilo se víno z malých jednodeckových skleniček, ale na ex! Žádné mazlení se s vínem na jazyku jako někde ve Francii. Gruzínci pili to víno jako vodku. A pilo se hodně.

Dlouhé přípitky

„Náčelníku, miluji ty Tvoje květnaté přípitky“, tak zní slavná věta z nádherného ruského filmu „Svéráz národního lovu“. Kdo jste tento film viděl, tak vězte, že je to sice sranda k popukání, ale vůbec ne přehnaná. Ovšem náš tamada pronášel přípitky na rozdíl od svého filmového kolegy opravdu velice dlouhé a květnaté. Jednou připil na Gruzii, pak na Českou republiku, na krásu gruzínských děvčat, na naše sny a především „za vstrječu“ – na naše setkání - to byl v jeho pojetí téměř osudový okamžik.

Nový příchozí

Když jsme byli v nejlepším, vystoupil z další maršrutky mladý turista a rozhlížel se stejně jako já před dvěma hodinami. Policisté na něj rovněž mávli jako na starého dobrého známého, tak si také přisedl a zábava pokračovala. Byl to Ovidio z Bolívie s dlouhými blond vlasy - napůl Bolivijec a napůl Belgičan. Naši policisté (a hlavně jejich dámský doprovod) ale nakonec usoudili, že už jsou dost opilí, takže se s námi rozloučili, nechali tu mě a Ovidiovi zbytek jídla a vína, nasedli do policejního auta a odjeli. Ještě před odjezdem mě zapřísahali, že v jejich policejním rajónu se nemusím ničeho obávat, že na to dohlédnou.

Noví příbuzní

V Gruzii vás - v podstatě hned po jednom večeru u společného stolu – berou všichni téměř jako příbuzného. Sotva tedy naši noví příbuzní odjeli, mávla na mě a na Ovidia další skupinka Gruzínců sedící u vedlejšího stolu a celý kolotoč přípitků, jídla a pití se opakoval znovu. Snadno jsem ve svém hotelovém pokoji usnul spánkem spravedlivých. Jen z vedlejšího pokoje byla slyšet jiná bujará oslava.

Termální prameny

Ráno jsem se necítil úplně nejlépe. Zjistil jsem, že vedlejší místnost není pokoj, ale bazén s krásně teplou termální vodou. Ve Vardzii je totiž několik termálních pramenů a jeden z nich vytéká přímo u hotelu, takže stačilo jen napíchnout rouru a její druhý konec zavést do hotelového bazénku. Rochnil jsem se tu úplně sám asi hodinu. Pak jsem vyrazil do skalního komplexu, který leží asi půl kilometru od hotelu. Potkal jsem tam parťáka ze včerejšího večírku - Ovidia. Prohlídku už měl za sebou a odjížděl pryč. To jsem ještě netušil, že ho o několik dní později potkám znovu v Jerevanu, kde spolu budeme mimo jiné popíjet v jedné velmi živé arménské restauraci.