V pohádkovém Pákistánu

Připadám si jako v pohádce. O tomhle se mi snilo celou tu dobu, kdy jsem nebyl na indickém subkontinentu. Indické videoklipy a jídlo, co nechutná jinak než pálivé. Mléčný čaj. A spousta natvrdlých lidí.

Sedíme v čajovně a čekáme na konec dnešního ramadanového půstu. Muslimové už si objednali čaj a celý se klepou touhou už už se napít a zapálit si. Podle mě tma ještě nesplňuje přísná kritéria koránu, ale oni už se vrhají na hrníčky a kouří jako továrny.

Pohoří Karakoram je fantastické. S Luci se shodujeme, že si nejsme jisti, jestli se nám po něm ještě nějaké hory budou líbit. Kvůli mrazu v noci sice už raději netrekujeme a musíme se spokojit jen s denními výstupy, ale i ty stojí za to. U ledovců si připadám jako mraveneček a při přecházení stovky metrů dlouhých visutých mostů se přeci jen trochu točí hlava. Do toho změť lidí, jazyků a náboženství, žluto/červeno/hnědý podzim. Při jednom "výletu" jsme objevili několik skalních rytin, o kterých se náš planeťák nezmiňuje. Stopro je vidělo už tisíce trekkerů, přesto se nedokážu ubránit zvláštnímu vzrušení. Tyhle petroglygy nejsou očíslované, popsané cedulkami, oplocené a nevybírá se za ně vstupné.

Skoro každý den večeříme s nějakým zajímavým člověkem. Celkem vzdělaný učitel, pocházející ze zapadlého údolí Shimshal, kde se prý ještě dodržují staré tradice, vousatý mullah neustále se balicí do vlněné šály. Tohle mi v Číně taky chybělo. Diskutovat s lidmi o jejich náboženství, o islámském fundamentalismu a terorismu, o politice...