|
V Etiopii se totiž přes noc z bezpečnostních důvodů nesmí jezdit. Ráno zřejmě ale ano, takže vstáváme v půl čtvrté, aby autobus jako zázrakem ve čtvrt na pět vyrazil jako střela kupředu a v deset dopoledne prudce zabrzdil na bahardarském nádraží. Ach, ta etiopská efektivita. Celá cesta by se dala zvládnout za jeden den, ale proč? Tady se spěch nenosí. Naše průměrná rychlost dosáhla 15 km/h. Po několikaměsíčním pobytu v jižní a východní Africe, která architektonickými památkami, kromě několika svahilských ruin a Zanzibaru, rozhodně neoplývá, se nám přesto Etiopie zdá, se všemi svými starými paláci, kostely a obelisky, jako opravdový cestovatelův ráj.
„Zázraky“ na poloostrově Zegga
Prohlídku tří klášterů na poloostrově Zegge na kole nám večer rozmlouvá jeden člověk pronajímající loď. Prý bychom museli brodit po prsa hlubokou řeku a potom by nás stejně zadrželi vojáci, přes jejichž území vede cesta. Platíme tedy zálohu 100 birrů za loď a domlouváme si ji na celý zítřejší den, protože ty nejlepší kláštery jsou až uprostřed jezera. Unaveni vším tím lanařením, a hloupými a drzými pokusy oškubat nás, padáme na postel. V tom momentě obsluha za barem v restauraci našeho hotelu vytáčí hlasitost kazeťáku na maximum. Zkoušeli jste někdy spát uprostřed etiopské diskotéky? Ráno čekáme u lodi, než kapitán nahodí motor. Nenahodil. Po hodině marného opravování se vrhají kluci na nadhaněče a chtějí zálohu zpět. Než se tam dostaneme, bude nedělní mše u konce. Nemá tedy cenu na ostrovy jezdit. Nadhaněč je z toho celý zaskočený a rychle nás přehazuje na jinou, funkční loď k čekajícímu Japonci, která nás prý vezme na Zegge za čtvrtinu původní ceny a rastamanský průvodce nám ukáže kláštery, ke kterým jsme chtěli původně dojet na kole. Jsme rádi, že jsme si to nechali vymluvit. Nevěříme ani hluboké řece, ani vojenskému táboru, ale na zalesněném ohromném poloostrově bychom kláštery sami nikdy nenašli.
Kostely nebo stodoly?
Všude se válí trámy a my klopýtáme bosými nohami pilinami a pískem za hlídačem s puškou přes rameno temnými interiéry prvního kostela. Kruhová stavba ze dřevěných kůlů pomazaných hlínou dostává novou střechu z vlnitého plechu. Absolvujeme zmatečný výklad v amharštině, snažící se nám objasnit obsah loni obtažených „fresek z šestnáctého století“. Druhý kostel vypadá úplně identicky, jen se neopravuje a mniši fresky „obnovili“ před pár měsíci, takže teď místo patinou září kýčovitě jasnými barvami. Prý nejde o kostel Bate Giorgis, který je na obrázku v Lonely Planet. Směje se tomu. Čekal to. „Nesmíš věřit všemu, co ti v LP napíšou. Ten popisek je špatně. Ta hezká budova je v Lalibele, ne na Taně.“ Pronásleduje nás dav dětí, prodávajících zaručeně „staré a opravdu“ stříbrné kříže. Právě jsme každý zaplatili 120 Kč za prohlídku dvou hliněných pomalovaných stodol, kde není ani živáčka, ač nám slibovali bohoslužbu, zpěv a bubnování. Údržbář druhého kostela otvírá železnou skříň a malým okénkem nám ukazuje několik starých knih a procesních křížů. Jsme zvědaví na ten třetí kostel s klášterem. Snad neprohlásíme celý výlet za propadák.
Vstup je do třetího kláštera ženám zakázán. Sedím na břehu a jeden z mnichů na mě přes zeď kláštera okatě mává a mrká. Kluci se zatím prochází nádherným zděným klášterem, uneseni jeho poklidnou atmosférou si nechávají ukazovat iluminované rukopisy. Propadák se nekoná. Tedy jak pro koho. |
KALiMERA > On-line cesty > seriály > Půl roku v Africe
Zpět
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?
Jak připravit své nové běžky
Kontakty na horskou službu
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
