Eritrejské bloudění

O jednom ze zapomenutých klášterů jsem se dozvěděl od Francouze, kterého jsem náhodou potkal v malé eritrejské vesnici. Dokonce mi dal ze svého bloku obkreslit mapku, jak se do kláštera dostanu. Když jsem ale vystoupil z autobusu u mostku přes vyschlou řeku a přede mnou se tyčily jen vyprahlé hory, bylo mi jasné, že mi mapka nebude moc k užitku. V batohu jsem měl dvě PET láhve s vodou, několik posledních Tatranek a těstoviny s omáčkou v prášku. Bohužel můj benzínový vařič před nedávnem vyhořel, a to když se mi kvůli mé neopatrnosti vzňala láhev s benzínem. Nicméně jsem byl odhodlán s tímto vystačit minimálně následující dva dny a klášter se pokusit najít.
Brzy jsem potkal vesničana s oslíkem, který mi ukázal směr, kus cesty šel se mnou a dokonce mi nabídl, že můžu svůj batoh naložit na oslíka. Asi po půl hodině společné cesty ukázal na vrcholek vysoko nad námi a řekl, že za tím vrcholkem musím jít ještě dál a tam pak klášter najdu. Rozloučili jsme se a já brzy zase ztrácel cestu mezi desítkami mizejících stezek které tu vyšlapali pasáčci se svými stády ovcí a koz. Snažil jsem se tedy udržovat alespoň směr, až jsem došel k těžko překonatelné hromadě balvanů. Přemýšlel jsem, kudy dál, když mě došli dva chlapíci. Objevili se z ničeho nic uprostřed pustiny. Jako pastevci nevypadali, takže jsem skoro nabyl podezření, že mě odněkud sledovali. Začali mě posunky přesvědčovat, ať se vrátím, ale já trval na tom, že půjdu dál. Nakonec mě dovedli na stezku, a dokonce napsali v tigrejštině cedulku se vzkazem pro všechny, které potkám, ať mi ukážou cestu dál.
Po stezce jsem došel skoro až na vrcholek, který mi ukazoval už muž z oslíkem. Tam také byla malá a na první pohled liduprázdná vesnička, kde na mě začal dorážet pes. Už jsem cítil jeho zuby na svém lýtku, ale zachránila mě trekovka, kterou naštěstí neprokousl. Vzápětí z nejbližšího hliněného domku se slaměnou střechou vyšli lidé, kteří psa zahnali, pozvali mě k sobě, nabídli mi vodu, chleba a uvařili čaj. Jejich přívětivost byla ohromující. Když se se mnou loučili ukázali mi další směr, kudy se mám vydat a který se mi dost dlouho dařilo udržet. Po několika hodinách chůze jsem potkal dalšího vesničana, který mě zase pozval k sobě domů. U jeho kamenného domku pobíhala drůbež, kůzlata a pár roztomilých dětí. Půvabná paní domu mi uvařila kafe a usmažila vajíčka. Muž se nabídl, že mě kus cesty doprovodí, a dokonce mi nesl batoh. Šel se mnou tak dlouho, až jsme uviděli církevní školu, která už ke klášteru patřila, i když samotný klášter byl ještě dost daleko.
Do školy jsem došel pozdě odpoledne. Přijali mě tam se stejnou přívětivostí jako dosud skoro všude. Podle místního zvyku mi zde však kromě jídla a ubytování dokonce i umyli nohy, což byla po celodenním pochodu velice příjemná záležitost.
Druhý den po snídani pověřili třináctiletého chlapce Adama, aby mě doprovodil až do kláštera. S sebou jsme vzali oslíka, na kterém byl naložený pytel s mangem. Cesta do kláštera byla strmá, oslík neposlušný a chlapec ho dost surově popoháněl klackem. Vyšli jsme na vrchol, kde se nám otevřel uchvacující pohled do otevřeného prostoru před námi. Ke klášteru to už nebylo daleko, ale zdolání posledního úseku cesty byl dechberoucí zážitek. Klášter se totiž rozkládá na sousední skále a s vrcholem, na který jsme vyšli, ho propojuje jen hřeben místy ostrý a příkrý jak sedlová střecha. Na obou stranách je sráz hluboký několik set metrů a uprostřed tohoto hřebenu je vystavěna kamenná brána. Několik mnichů se k nám po cestě připojilo. Většina z nich tento úsek přešla suverénně ve stoje, jeden dokonce s těžkým pytlem manga přes rameno. Já jsem ho sice překonal obkročmo a po rukou, ale zato jsem si dopřál závratný pohled do zdánlivě bezedné propasti pode mnou. Za jeden z mnoha zázraků, který se k tomuto místu váže, se považuje počet lidí, kteří za dobu existence kláštera spadli dolů.
V klášteře mě přijali přívětivě až na jednoho čerstvě vystudovaného kněze. Nesl s velkou nelibostí, že klášter navštívil cizinec. Sám tu působil trochu nepatřičně, protože chodil v trenýrkách Adidas a triku s potiskem. Ostatní se na mě dívali spíše se zvědavostí a vyptávali se mě na spoustu věcí, hlavně náboženských. Snažili se mě přesvědčit, abych konvertoval na ortodoxní křesťanství. Během našeho rozhovoru se venku zatáhlo a vypadalo to, že se schyluje k velké bouřce, a tak jsem v klášteře zůstal přes noc. Pohostili mě kvašeným hodně kyselým nápojem vlastní výroby a dali večeři. Spal jsem v kamenném domku na dřevěné posteli vyplétané pruhy z kozích kůží. Druhý den ráno jsem se vrátil do školy. Doprovázel mě zase Adam a zpočátku i náš oslík, kterému se ale přestalo zamlouvat chlapcovo bití, a tak nám někam utekl.
Na zpáteční cestě jsem již věděl kudy jít, i tak jsem však párkrát bloudil. Pozdě odpoledne jsem se vracel k mostku přes řeku, jejíž včerejší vyschlé koryto se po nočním dešti změnilo v bahno. Schylovalo se opět k bouřce. Na silnici mi zastavil první okolo projíždějící pick-up a vzal mě na korbu. Posadil jsem se na batoh, vyndal pláštěnku a čekal, kdy se spustí ukrutný liják. Místo deště se však strhlo ukrutné krupobití s kroupami o průměru jednoho centimetru. Jinak docela obstojná silnice se rychle změnila v potok a řidič zastavil, dokud se smršť nepřežene. Posléze se krupobití konečně změnilo v „pohodový“ liják. Než jsme dojeli do města, bylo po dešti.
S deštěm skončilo i mé úžasné bloudění ke ztracenému klášteru, jehož jméno neuvádím.  Slíbil jsem onomu Francouzovi, který mi o něm řekl, že ho nebudu zveřejňovat. Komu se však poštěstí zavítat do Eritreje, určitě si tam „svůj“ ztracený klášter může najít sám.