Stop do Žabljaku

Jen tak ze zvědavosti se procházíme po mostě a z ptačí perspektivy si prohlížíme kaňon. Na křižovatce u mostu hodláme odchytnout nějaký stop do města Žabljak, autobus jede až večer. Těsně za mostem se nachází stanoviště policie. Velitel i jeho dva podřízení se očividně v polední výhni nudí. Krátí si dlouhou chvíli tím, že staví každé projíždějící auto. Některým řidičům provádějí přísnou kontrolu, s jinými jen přátelsky podebatují. Jeden z policistů „tluče klíny do hlavy“ prodavačce v nedalekém stánku. Nám se samozřejmě stop moc nedaří. Kámen-nůžky-papír… Rozdělujeme se na dvojice, abychom měli větší šanci něco stopnout.

Naplánovaný sraz je v Žabljaku na náměstí. První dvojicí jsme Tintí a já. V momentě, kdy hodláme vyrazit něco stopnout, berou situaci pevně do rukou přítomní policisté. Domlouvají nám stopa sami. A hned dvě vozidla. Do osobního auta nasedá Pítrs, Suchy a Spído. Na korbu náklaďáku házíme naše věrné přátele batohy a za nimi skáče Dan, Tintí a já. Obloha se zatáhla, ale nám to zas tak nevadí. Za chvíli budeme v Žabljaku. Navíc řidič tvrdí, že z toho pršet nebude. V 15:00 hodin jsme v Žablajku a mraky jsou dávno ty tam.

Město Žabljak je hlavním turistickým střediskem pohoří Durmitor. Leží v nadmořské výšce 1450 metrů a obklopuje jej spousta dvoutisícových horských vrcholů. Je to nástupní místo pro trek na Bobotov kuk, který je s nadmořskou výškou 2523 metrů nejvyšší horou pohoří Durmitor a současně celé Černé Hory.

Dokupujeme potraviny a pití. S plně naloženými bágly se dáváme na pochod. Zahlédneme cestou několik opuštěných zimních lyžařských vleků a po třech kilometrech chůze docházíme k Crnomu jezeru, kde civilizace končí. Dál už je jenom stezka, lesy, skály, my a možná nějaký ten medvěd nebo vlk.