Mojkovac - divoký východ

Kolem třetí hodiny ráno není na setmělém nádraží ani noha. Usínáme na zastřešené terásce nádražního bufetu. Pod námi měkký kobereček, kolem nás stěny z rákosových rohoží a nad námi bytelná stříška. To se to bude spát. Už se nemůžu dočkat, až se předvedou i ostatní, co si pro letošní výpravu napínavého doma nacvičili. Já už se se svým skokem z vlaku předvedl. „Tak Suchy, dobrou noc.“ Ráno k našemu překvapení zjišťujeme, že bufet už je v plném provozu. Prodavačka, možná majitelka, v jedné osobě nás musela ráno doslova překročit, aby si mohla svůj „kšeft“ odemknout. To, že jí spíme na zápraží, přešla s bohorovným klidem. Téměř ze spacáku si objednáváme dvě ranní kávičky. V Černé Hoře, i když zatím není v Evropské unii, je oficiální měnou euro. Káva stojí 0,2 euro, což je zhruba 6 našich korun, a tak si dáváme ještě jednu porcičku proloženou pivíčkem za 0,6 euro. Ideální snídaně.

Městečko Mojkovac má zhruba jedenáct tisíc obyvatel a všude kolem samé hory. „Naši tuláci“ na nás čekají v Mojkovaci na autobusovém nádraží. Balíme a vyrážíme za nimi. Za dřevěnou boudou vlakového skladiště se rodinka bezdomovců s malými dětmi ohřívá u ohníčku. Neušli jsme ani 200 metrů a zastavuje u nás dodávka. Vystupuje z ní hubený snědý Černohorec, chová se k nám jako náš starý známý, gestikuluje a o překot mluví „Dva kamarati, štyri kamarati na autobuska.“ „To je od kámošů hezké, že nám ho poslali naproti. Bůh ví jak je to na autobusák daleko.“ Nenecháme se moc přemlouvat a nasedáme. Chlápek nás přiváží na autobusové nádraží, kde už na nás hoši čekají.

Dozvídáme se jak se přes noc měli oni. Poté co nestihli vystoupit z vlaku jim hned nějaká ženská vynadala, protože chtěla také vystupovat, ale jinak si s tím hlavu moc nelámala, protože jakmile usedla zpět do sedačky v kupé, téměř okamžitě usnula. Hoši vystoupili zhruba po třiceti minutách jízdy na další zastávce v Kolašinu. Za nádražní boudou „klepali kosu“ až do rána. Ráno, když čekali na autobus, který ne a ne přijet, jim zastavila jakási dodávka a odvezla je sem do Mojkovacu, kde si, stejně jako my před chvílí, vychutnávají ranní kávičku.

Teď je 8:00 hodin a jsme konečně zase všichni pohromadě. Když jim děkujeme, že to byl dobrý nápad, poslat nám naproti Černohorce s autem, vyprsknou téměř současně „Cože, von pro vás jel, jo?“ Takže z toho vyplývá, že chlápek nám jel naproti z vlastní iniciativy, protože cítil „džob a many.“ Už je nám to jasné. On ví, že máme namířeno do kaňonu Tara, který je zhruba třicet až čtyřicet kilometrů daleko. Navíc u něj v autě stále máme se Suchym batohy, takže se budeme těžko vykrucovat, kdybychom s ním jet nechtěli. Navíc se chlápek nedá odbýt a pořád nás nutí, ať už nasedáme. Ženská obsluha v bufetu se tváří jakoby nic, ale jakmile chlápek nekouká, všemožně nám naznačuje, abychom s ním nejezdili. Cena je dohodnuta na 30 euro za všechny, ale my stále ještě váháme. Chlápek to zpozoroval a doslova nás do auta nastrkal. Suchy sedící vepředu vedle řidiče se chystá připoutat. Jenomže chlápek doslova Suchyho seřval, že u něj se poutat nebude. „Jsem ten nejlepší, nejbezpečnější a nejpomalejší řidič v Montenegru.“ Opouštíme Mojkovac a na jeho konci nabíráme ještě čtyři Srby, kteří, jak z nich postupně vylézá, přijeli do Černé Hory kšeftovat s krůtím masem a trošku si to tady užít. Řidič slibuje, že když přibral další pasažéry, sleví nám z celkové ceny. Silnička se hned zakousla do skal. Vlevo kolmé skály nahoru, vpravo někde dole tušíme říčku Tara. Šofér se předvádí. Sice slíbil, že pojede pomalu, ale teď „kalí“ zatáčky, až se trochu bojíme. V jednom kuse něco mele srbochorvatsky, v jedné ruce volant, v druhé ruce cigaretu, plyn zmáčknutý až k podlaze. Když zrovna nemluví, tak zpívá a tleská rukama do rytmu, chvílemi neřídí nikdo. Doslova. Pak zase vede rozpravu ve které se, nevím proč, dostal až k tomu, že kolumbijský kokain je císařská droga. Neustále otáčí úzký obličej, lemovaný černými nakrátko střiženými vlasy, na nás dozadu, v koutcích úst bílou pěnu a stále si ověřuje jestli ho dostatečně posloucháme. „Ty rozumješ?“

Konečně jsme na místě. Jsme od srdce rádi, že už můžeme vystoupit. Dan jde zjistit, jaká bude sleva, když jsme se Srby mačkali v dodávce jako sardinky. Jenomže šofér o žádné slevě nechce ani slyšet. Snad aby dodal svým slovům patřičnou váhu, vyndal z podvolantu hever, obřadně ho vytáhl z futrálu, výhružně jej zvedl nad hlavu a směrem k Danovi vážným hlasem varovně prohodil „Ty do hlava!“ Hm, asi žádná sleva nebude. „Pánové, jestli jsou takoví všichni Černohorci, tak se máme na co těšit.“ Naštěstí, jak se později ukázalo, byl tenhle chlápek největší „pošuk“ jakého jsme na naší výpravě měli čest potkat.