Cesta do Podgorici a ještě dál

K snídani si kupujeme Burek se sýrem, který je mimochodem chuťově pěkně hnusný. Ale hlad je nejlepší kuchař, takže jsme ho snědli. Cestou na „autobusku,“ odkud se musíme dostat autobusem na vlak do Podgorici, potkáváme dva postarší úslužné majitele penzionů, kteří nám slibují, že příště můžeme spát u nich za pouhopouhých 6 eura za osobu. „Tak jó chlapi, příště se určitě ozvem.“ Kupujeme lístky a odjíždíme. V autobuse je „kápo“ řidič, který se věnuje výhradně řízení. Všechny ostatní věci kolem obstarává mladší poskok, kterému by se dalo říkat třeba průvodčí, ale jeho povinnosti jsou daleko rozsáhlejší. Po několika kilometrech je nucená pauza, neboť se přetrhlo lanko od plynu. „Hoši, hlavně aby nám ten vlak z Podgorici neujel.“ Závadu neodstraňuje průvodčí, ten před autobusem vypaluje cigaretku, ale řidič osobně.

Podgorica, hlavní město Montenegra, je jedno velké betonové bludiště, ve kterém žije zhruba 173 tisíc obyvatel. Během druhé světové války bylo zcela zničeno, takže z pohledu historiků se jedná o „funglovku.“ Naše situace je ulehčená v tom, že autobusové nádraží leží hned vedle vlakového. Na cestu si do vlaku kupujeme „bezalkoholno piče“ Knjaz Miloš a „levného zabijáka“ Cernogorsku rakiji. Prodavačka nám nutí tři láhve, ale my zodpovědně tušíme, že dvě láhve rakije nám budou bohatě stačit až do Čech. Nejsme přeci žádní alkoholici.

Ve vlaku nastává tuhý boj o „fleky.“ Uplatňujeme nabyté zkušenosti a získáváme pro sebe celé kupé. V 17:00 hodin jsme v Bělehradě na nádraží, kde musíme přestupovat. Zde bych si dovolil vložit jednu radu pro cestovatele, kteří vyrazí stejným směrem jako my. „Zdaleka se vyhněte záchodkům na bělehradském vlakovém nádraží, protože to je hnus.“

V 19:15 hodin opouštíme dalším vlakem Bělehrad. Ještě před odjezdem jsme se na peróně stihli bohatýrsky navečeřet. I kávičku jsme si dopřáli. Opět máme kupé pro sebe, ale z počátku se tu s námi mačká sympatický Srb, který jede do Vídně za prací. V nějaké restauraci je zaměstnán jako pingl. Časem se však přestěhoval do vedlejšího kupé ke svým známým, které si nahonem pořídil jen proto, aby se s námi nemusel v kupé mačkat.

Malinký šok připravili maďarští celníci, kteří se jali rozebírat vnitřní vlakové obložení téměř do posledního šroubku. Rozebrali, nic nenašli, a tak šli demontovat o kus dál. Chvíli po nich přišel osamocený dělník s kladivem, který měl zřejmě za úkol dát obložení do původního stavu. Ale vyložil si to po svém. Tam kde původně byli čtyři umně zašroubované šroubky, vzal do ruky dva, přes závit je silou zatloukl kladívkem a bylo „vymalováno.“ Tipnul bych si, že vagón po návratu do domovské stanice bude muset projít generální opravou. Až tak ho ti celníci zdevastovali.

Ve stále ještě noční Budapešti nás čeká zrychlený přesun z nádraží Keléti na nádraží Nyugati, odkud nám jede další spoj do Prahy. Z tohoto přesunu jsme měli poněkud větší obavy. Nakonec přesun proběhl sice v rychlejším tempu, ale s dostatečnou časovou rezervou. Na nádraží Nyugati, které vypadá jako obrovská noclehárna pro všelijaké pochybné existence, si ukládáme do našeho už přistaveného vlaku bágly a sedáme si na lavičku na perón. Ještě pořádně ani nedosedneme a už je u nás policejní hlídka, abychom si dali pozor na zloděje, aby nám neukradli naše zavazadla. Zloději nepřišli a my usedáme do zcela nového kupé, které je tak vymydlené, že by se snad dalo jíst i z podlahy. Jenom ty sedadla by mohla být pohodlnější.

Odpoledne jsme v Praze. Aktivně vlezlý taxíkář nám anglicky nabízí odvoz do některého z hotelů. Smradlaví bezdomovci s flaškou piva v ruce na nás pořvávají „hajhitler“. Jsme skutečně v Čechách.