Rady na cesty |
> cesty s dětmi > doprava > nebezpečí > nedej se > praktické > ubytování |
Vybavení |
> jak vybrat > literatura > materiály > novinky > testovna |
Turistika |
> cyklo > expedice > hory > lyže a sněžnice |
Práce v zahraničí |
> zkušenosti |
On-line cesty |
> seriály > blogy > humor |
Nejčtenější články |
Novinky emailem |
Partneři |
Královédvorsko www.Cottage.cz
|
ČR | Afrika | Amerika | Asie | Austrálie a Oceánie | Evropa | Stř. východ |
Milan Silný / 30.09.2004 |
Koupeme se, popíjíme, prokládáme to nějakou tou pljeskavicí a gyrosem. Opět se chováme jako „plážoví hoši,“ ale moc se nám to nezamlouvá. Začínáme se malinko nudit a docházíme k závěru, že v horách nám bylo lépe. |
Slovo dalo slovo a my večer odjíždíme klasickým autobusem do patnáct kilometrů vzdáleného Kotoru. Jízda, samozřejmě hornatou krajinou, trvá zhruba půl hodiny. Okolí kotorského autobusového nádraží vypadá nevábně. Opuštěná chátrající továrna, ošuntělé pomalované budovy, cikánka žebrající cokoliv. Jdeme do přístavu, kde na nás čeká milé zpestření. Právě odplouvá ohromná loď, která je několikanásobně větší než největší budovy v Kotoru. Rozměry lodi výstižně ohodnotil Spído, který když jí spatřil, udiveně pravil „Že tu parkujou takový hovada, jsem fakt netušil.“ Zaručeně je to událost i pro místní, kteří zde v hloučcích postávají, mávají, skákají a natáčejí sebe a odplouvající kolos na kameru. Taxíkáře se ptáme na nějaké vhodné místo na přespání. On se na nás pátravě zadíval a svou odpovědí nám hodně zvednul sebevědomí. „Můžete přespat klidně v parku, vy jste taková malá armáda. Kdo by si na vás dovoloval?“ Jenomže Suchy dostal průjem, následek to našeho bujarého pití a přežírání coby plážových hochů z Budvy. Nejrozumnější by tedy bylo přespat někde v levném pensionu nebo ubytovně. Na první pokus to nevyšlo, pensiónek jsme sice našli, ale liduprázdný s uzamčenými pokoji. Nikde ani noha. Nevyšlo to ani na druhý pokus. Paní domácí by nás ubytovala, ale na delší dobu, na jednu noc se jí to prý nevyplatí a tak nás poklonkuje o dům dál. Do třetice všeho dobrého narážíme na hotel s názvem Vila Dobrota a máme úspěch. Můžeme se ubytovat. Zkoušíme smlouvat o ceně, ale postarší recepční nás rázně odmítá, neboť ona je jenom zaměstnankyní tohoto hotelu, ve kterém stále žije duch komunistických hotelových zařízení. Cena je pevně stanovena na 12,65 euro za noc a snídani na osobu. Dostáváme dva pokoje a vypadá to, že jsme jediní hosté. Jelikož už je po sezóně, voda nepoteče od 22:00 hodin večerních do 6:00 hodin ranních. Můžeme se prý vykoupat v hotelovém bazénu. „To je dobrej nápad.“ Do pozdní teplé noci sedíme na hotelové verandě, pod pergolami se zralým hroznovým vínem, které samozřejmě nepozorovaně uždibujeme. Když si objednáváme druhou rundu piv, recepční se nám kajícně omlouvá, že už pivo nemá, že je po sezóně. Jenomže je to žena činu. Volá si kuchařku a uklizečku v jedné osobě, prohrábne jí tašky a dává nám její piva, která v tašce našla. Přesně podle rčení „host do domu, bůh do domu.“ Kuchařka se vůbec nebrání a ani slůvkem neprotestuje. Usínáme poprvé během výpravy v normálních postelích a spí se náramně. Ráno máme průjem už téměř všichni. I přes to, že už by měla, voda stále neteče, takže to díky nám vypadá na hotelových záchodech všelijak. Na naše dotazy, proč voda neteče, recepční jen krčí bezradně rameny. K snídani máme míchaná vajíčka a džus. Říkáme, že bychom chtěli kafe, ale dostává se nám odpovědi, že máme přece džus. Za kafe si musíme trošku připlatit. Navíc není vůbec chutné, je spíše nechutné. Jako zákusek po snídani zobeme imodium, čímž vyhlašujeme našim rozbouřeným střevům válku. Ještěže nás včera večer nenapadlo koupat se v bazénu. Za denního světla vidíme v jakém sajrajtu bychom se to vlastně máchali. Mastná kola, kusy igelitu, jehličí, utopené vosy a mouchy, chuchvalce nažloutlé pěny, polystyrén. Tohle všechno a spousta dalšího humusu pokrývá vodní hladinu, brrr. Postarší obtloustlý a bezzubý hotelový údržbář se zřejmě nudí, a tak se pouští do opravy hodně zánovního motocyklu. Někdy kolem poledního vyrážíme na prohlídku Kotoru. Recepční nám ochotně vychází vstříc a můžeme si u ní nechat batohy. Oblast Kotoru patří k nejdeštivějším místům v Evropě, ale nám praží slunce. Procházíme křivolakými uličkami kotorského Stareho Gradu, který je zapsán na seznamu kulturního světového dědictví Unesco. Po starých hradbách se drápeme do pevnosti Sveti Jan, která se rozkládá 260 metrů nad městem a zálivem. Díky pevnosti bylo místo ve své době považováno za téměř nedobytné. Z pevnosti je vskutku skvělý výhled na město i na velkou část temně modrého zálivu. Zatímco se kocháme výhledem, fotíme jako vzteklí a máme radost, že průjem se daří zvládnou, stálo by za to, připomenout si pár vět o vzpouře v Boce Kotorské, o které jsme se všichni určitě učili v hodinách dějepisu. Vzpoura začala 1. února roku 1918 výstřelem křižníku Sankt Georg. Důvodem byly původně protesty proti nesnesitelným podmínkám na lodích a nelítostnému zacházení. Námořníci trpěli hlady, zatímco důstojníci vesele kšeftovali se zásobami. Během vzpoury se však objevily i revoluční požadavky včetně ukončení války a přiznání plného práva na sebeurčení všem národům Rakousko-Uherska. Vzpoura, přestože se k ní přidaly posádky dalších asi 40ti lodí, však zůstala izolována od ostatních nespokojených posádek a nebyla ani vnitřně jednotná. Proti vzbouřencům byly naopak urychleně nasazeny tři bitevní lodě, dělostřelectvo a německé ponorky. Povstání bylo krvavě potlačeno už 3. února 1918. Přes 700 námořníků bylo uvrženo do těžkého žaláře a čtyři vůdci povstání byli o týden později popraveni. Mezi nimi i 29letý rodák z Přerova František Raš. Hrob popravených námořníků se nachází na hřbitově Škaljari nedaleko Kotoru. Těsně poté, co jsme po starých hradbách dokončili sestup z pevnosti Sveti Jan, jsme v centru Kotoru potkali naše staré známé. Česko-slovenský párek turistů z hor. Museli jsme na sebe upozornit, neboť nás na první pohled nepoznali. Slovenka se začala rozplývat, jak krásně je ve městě Cetinje, které bylo kdysi hodně dávno hlavním městem království Černé Hory. Oni tam byli autem a my se tam máme určitě také zastavit. Sice bychom rádi, ale už se nám to pomalu začíná chýlit ke konci a tolik času nemáme, snad někdy příště. Vracíme se do Vily Dobroty pro bágly. Motocykl pod rukama samozvaného opraváře asi vykrvácel, neboť přístupová cesta k hotelu je celá zalitá olejem, který postupně stéká směrem k mořské zátoce. Další důkaz toho, že Černá Hora je ekologickou zemí. Loučíme se s recepční, která se nám horem dolem omlouvá za všechny nedostatky se kterými jsme se u ní v hotelu setkaly. Ve finále nemám potuchy, jestli její postoj k nám byl kladný či záporný a už se to asi nikdy nedovíme. |
|
Přečteno 2216x |
Komentáře |
Přidat komentář Vypsat označené komentáře Vypsat všechny komentáře Zobrazit všechny chronologicky |
Poslat odkaz Tisk Zpět |
| ||
Střípky |
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu |
Komerční sdělení |
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo |
Štěrba nabízí: |