Černohorské autobusy

Tintí dává do placu informaci, že má na zadku modřinu od včerejší fotografické vložky. Srb s přítelkyní balí a definitivně odcházejí. Osiřeli jsme. Využíváme situace, že jsme sami v tak nádherných horách, a až do jedenácti hodin „hrubýho“ se kocháme krajinou, sluncem a atmosférou. Bobo má jako tradičně všechno pod kontrolou. Ač neradi pozvolna se balíme a zahajujeme sestup. „Tak co Bobo, myslíte, že půjde s námi až do Žabljaku?“ , vyslovil někdo otázku. Samozřejmě. Jde s námi jako zkušený vůdce, musí nás přece v pořádku vrátit do civilizace.

Za hodinku a půl jsme u jezera. Stehenní svaly bolí. Původně jsme se chtěli v ledové vodě vykoupat, ale když jsme na břehu zahlédli restauraci, bylo rozhodnuto. „Nejdřív se půjdeme nažrat.“ Ve stylové restauraci Katun si objednáváme jakýsi černohorský karbanátek s názvem Pljeskavica, dále pak Njeguška Pršuta, což je skvělá, někdy i několik let sušená šunka. Následuje polévka nevábného vzhledu a vůně, ale výborné chuti s názvem Seljacka Čorba. Zapíjíme to Nikšičko pivem a jako „špuňťáka“ na závěr ještě dvě Pljeskavice. Bobo ví, že do restaurace nemůže. Potuluje se po okolí, občas nás přijde zkontrolovat, jestli se nám dobře vede, jestli nám chutná a hlavně jestli nám náhodou něco nezbude. „No, Bobo, nezbude, promiň.“ S nacpanými břichy obdivujeme skalní masiv Meded s nadmořskou výškou 2287 metrů. Bobo nás naposledy přišel zkontrolovat a když viděl, že se máme skvěle, mlčky se rozloučil a odběhl pryč. „Dobro došli na Crno jezero.“ Zřejmě šel čekat na další výpravu.

Čekáme na autobus, který za chvíli přijíždí. Malá dodávka, která je už z dálky neprůhledná. V Černé Hoře žije pouhých 662 tisíc obyvatel, pro které tyhle malé dodávky zřejmě stačí. Autobus je plný, přesto to zkoušíme. Řidič se dívá zkoumavě na nás, na naše bágly, pak zpět do plné dodávky. Přitom si mne bradu a přemýšlí. „Ty vole, von nás tam snad chce nacpat.“ A taky že jo. Jede nás devatenáct pasažérů v dodávce pro patnáct, bágly nepočítám. Čeká nás cesta dlouhá přibližně 90 kilometrů.

Prvních několik kilometrů projíždíme travnatou náhorní plošinou, která se mírně vlní. Monotónnost krajiny občas naruší zapomenutý rezavějící vrak auta, ledabyle pohozený do krajiny, a stáda ovcí, která mají samozřejmě při přecházení silnice přednost. Jak jsme po chvíli jízdy vypozorovali, platí v autobuse trošku jiná pravidla než v Čechách. Tady je mluvení s řidičem za jízdy povoleno, ba dokonce i vyžadováno. Uprostřed pastvin k nám přistupuje ještě jedna žena. Tak, teprve teď je v buse plno. I řidič to uznal, neboť další „stopařce“ s úsměvem řekl, že je plno, aby jela příští úterý. Reakce ženy byla neočekávaná. Zvedla ze země svůj raneček, s úsměvem poděkovala, otočila se a očividně v pohodě vyrazila domů. Mám v živé představě jak by to asi v tuhle chvíli probíhalo u nás v Čechách. Ráz krajiny se razantně změnil. Úzká silnička té nejhorší kvality se vine po úbočí nejrůznějších kaňonů a údolí. V několika místech je sráz tak kolmý, že oknem není vidět krajnice. Poprchává. Projíždíme vesničkou s pro nás hodně povědomým názvem Kruševice. Několik posledních kilometrů před městem Nikšič je asfaltka téměř nová a po srázech a kaňonech ani památka. O to víc je u silnice divokých skládek, kde se povalují v hojném počtu celé vraky rezavějících aut. Při pohledu na tuny odpadků kolem silnic mi není vůbec jasné, jak to Černohorci mysleli, když v roce 1991 vyhlásili Černou Horu ekologickým státem. Město Nikšič má 61 tisíc obyvatel a je druhým největším městem celé Černé Hory. První zmínka o něm se objevuje už v roce 1335. V současnosti je pro nás směrodatné hlavně to, že se zde nalézá největší pivovar v zemi, ze kterého pochází Nikšičko pivo, které se dá koupit po celé zemi snad na každém rohu. Zdržovat se ve městě v plánu nemáme. Autobus-dodávka nás vysazuje v 19:30 hodin na autobusovém nádraží. Máme tak akorát čas zaplatit za odvoz 5 euro na osobu a přenést si bágly do jiného autobusu dodávky, který právě vyráží. Zajímavostí Černé Hory je, že si sami Černohorci odhlasovali jako oficiální měnu euro, i když ještě nejsou členy Evropské Unie a i když v sousedním Srbsku, se kterým stále ještě tvoří jediný stát, se platí dináry. Náš nový autobus je v porovnání s předchozím hotový luxus. Hlavně je poloprázdný. Vepředu vedle řidiče sedí mladý policista, ale je to pravděpodobně cestující jako my. Po několika kilometrech nás řidič ochotně vysazuje na křižovatce, odkud vede odbočka do Ostrogu, což je další cíl našeho putování.