Přímořské letovisko Budva

Nekonečným sjezdem plným zatáček přijíždíme do Budvy. Ihned si kupujeme volejbalový míč, který logicky dostává jméno „Wilson“ a v pravé poledne už smýváme pot, špínu a únavu v teplých mořských vlnách Jadranu. Svítí slunce a my jsme se proměnili v „Plážové hochy.“ K moři jsme se hodně těšili, ale nikdo z nás v tuto chvíli ještě netuší, že příjezdem k moři do civilizace mezi lidi ta zajímavější část Expedice právě skončila. Aspoň je to ponaučení pro naše příští výpravy.

Budva je jedno z hlavních turistických středisek Černé Hory a i s přilehlými letovisky má 11 tisíc obyvatel. Zdejší pláže jsou prý vystaveny 220 dní v roce slunečnímu svitu. V okolí Budvy se nachází 17 pláží, ta naše se jmenuje Slovenská. Dosyta nabaženi mořské koupele se vydáváme na prohlídku historického centra Budvy, takzvaného Stareho Gradu. Úzké uličky, kamenné domy, spousta krámků, hodně turistů, nádherně zachovalé hradby a draho v hospůdkách.

Vracíme se zpět k plážím, tam je v restauracích o něco levněji. Dan si k večeři objednává mušle, Spído rybí talíř přes půlku stolu a my ostatní kalamáry na různé způsoby. Už za tmy nacházíme ideální místo na spaní - uprostřed letoviska na zastřešené terase na střeše nefungující pizzerie s krásným výhledem na noční moře, přitom dobře schováni před větrem. To se to bude spát. Po celodenní námaze se na zasloužený spánek náramně těšíme. Pivíčko máme a nálada je jednoznačně skvělá. Zhruba ve 21:30 hodin se však na schodech vedoucích k naší noclehárně ozvaly šouravé kroky, objevil se vetchý stařec, bezzubými ústy a roztřeseným hlasem na nás něco zamumlal, rozsvítil nám a zase se odšoural pryč. „Hoši, viděli jste to, co to mělo bejt?“ Chvíli překvapeně sedíme, nic dalšího se neděje. Tintí zhasíná a my zabředáme zpět do přerušené debaty. Zhruba po deseti minutách se stařec přišoural znovu a opět rozsvítil. Říká nám něco ve smyslu, že tady spát nemůžeme, že by na něj přišel „Gazda“ a že by mu sebral práci. „Jo, jo, jasně, jasně.“ Jen co odešel, tak znovu zhasínáme. Neuběhlo ani pět minut a staroušek je do třetice zpátky, ale teď už nepřišel sám, ale přivedl si s sebou dva pomocníky. Jeden vypadal s nagelovanými vlasy jako machýrek z diskotéky a hned na nás celkem zostra spustil, abychom se sebrali a vypadli, že tady zůstat nemůžeme, že by přišel majitel (čili Gazda) a že by starouška vyhodil z práce. Asi je zaměstnán jako noční hlídač. Druhý pomocník s neupraveným černým plnovousem a neupravenými dlouhými mastnými vlasy vypadal jako nějaký „santusák“ a neříkal nic. Stál opodál, pravou ruku zasunutou kamsi pod odrbanou od špíny zažloutlou džínovou bundou a v ruce svíral……. No, mohl tam mít schováno cokoliv. Moc na vybranou nám chlapci nedali. Ani jsme pivo nedopili, jak rychle jsme balili. Při odchodu nám alespoň slušně poděkovali.

Ale my tím pádem máme problém. Musíme najít na spaní něco jiného, jenže to nebude nic lehkého. Jsme ospalí, malinko pod vlivem alkoholu, všude kolem spousta osvětlených restaurací, barů, pláží a hotelových komplexů. Davy bavících se lidí. Prostě noční život v plném proudu. Vyrážíme bezradně dopředu rovně za nosem, snad něco objevíme. Po několika kilometrech pochodu docházíme na jakousi pláž a doléhá na nás krize. Podíváme-li se doprava či doleva všude nepřetržitě osvětlené pobřeží a stále stejná písnička – hotely, restaurace, bary. Musíme se vyškrábat někam do kopců a doufat, že tam v lesích najdeme nějakou rovnou plochu, kde bychom mohli přespat.

Stoupáme tmou po lesní pěšině a doufáme, že něco objevíme. Když konečně narazíme na přijatelné místo, je na něm výkalů, takže nezbývá než hledat dál. Nakonec utrmáceni rezignujeme a rozbalujeme spacáky u zdi nevábné betonové boudy na kopci, pod věží jakéhosi vysílače. Opodál stojí polorozpadlá vrzající vojenská střílna. Spousta střepů, občas sem zavane nechutný zápach, vítr neskutečně fičí a plechy střílny se o sebe s hlasitým vrzáním dřou. Jedno z nejhorších nocležišť jaké jsem kdy zažil. Do rána to snad nějak přečkáme. Usínáme zhruba hodinu po půlnoci.

S úlevou balíme už po šesté, protože přijel nějaký chlápek autem. Z opačné strany, než jsme v noci přišli, sem vede lesní cesta, po které se vracíme zpět na pláže do Budvy. Spído zjistil, že si o nějaký střep roztrhnul v noci spacák. Ráno je v Budvě jako po vymření. Máme problém najít cokoliv, kde bychom si mohli koupit snídani. Slunce od rána sice svítí, ale fouká nárazový a hodně silný vítr. Nefouká od moře, jak by se dalo očekávat, ale z pevniny, a to takovou silou, že postrkuje a poráží židle. Znovu si procházíme kamenné uličky Stareho Gradu.

Registrujeme zajímavý úkaz - Suchy je z nás nejvyšší a přesto máme pocit, že každý průměrně vzrostlý Černohorec je ještě o hlavu vyšší než on.