Ten Lalibela plný nejen kostelů, ale i překvapení

Vítejte v Lalibelu!
“Takže, není žádná Lalibela, ale ten Lalibela! Podle krále, který ji, tedy ho, postavil. A není to jen ten jeden kostel, který se všude fotí, ale je jich asi dvacet. No, a Lalibela je ještě ke všemu pěkná díra,” chrlí na nás Petr informace z průvodce.

Kasu obléhá obézní etiopská rodinka s americkými pasy. Jejich zářivé bílé adidasky a neetiopsky zakulacené postavy je prozradily, takže smlouvají stejně jako jiní cizinci. Je to marné a oni neochotně přihazují jednu bankovku za druhou. Statečně se hádají dál a zdržují a zdržují. Konečně, vysolujeme každý 330 Kč za lístek a abychom ho nemohli nikomu prodat, musíme na něj napsat jméno a číslo pasu. Pas ani jiný průkaz po nás však nikdy nikdo nechce. Ani pan pokladník… Kodrcali jsme se sem dva dny a cele dva dny neuvěřitelně pomalými autobusy a pořádně nejedli. A nenapili, tak si teď chceme dát do nosu. To není v Lalibele tak snadné, ale za čtyři hodiny poté, co jsme vyrazili “lovit” něco k snědku, se naše zaludky cítí jakž takž spokojeně. Čtyři hodiny jsme doufali, že to, co přinesou, bude alespoň vzdáleně připomínat to, co jsme si objednali.

Nesnesitelné kvílení a hlídači
Je neděle a všechny kostely “vysílají”. Tedy vysílají kněží, kteří si jako jediní vstup do zdejších maličkých svatostánků jen pro povolané povolili. Zpívají v kostele a vysílají vše ven stařičkými křaplavými ampliony.

Nejvíce kvílejí u Spasitele Světa. Svatá píseň zkreslená rozbitým amplionem zní spíš jako válečný popěvek a moje ušní bubínky pod jeho náporem praskají. Kromě nesnesitelného hluku máme ještě jeden problém. My stojíme na skále v úrovni střechy kostela a všichni věřící, co se nevešly dovnitř, se shlukují deset metů pod námi. Jak se tam dostali, když tu nikde nejsou žádné schody? Na druhý pokus již nacházíme vchod do tunelu, ústícího do koridoru ke kostelům. To je ale bludiště! Věřící odchází a my přicházíme. Probíháme mezi ztichlými kostely a marně máváme vstupenkami před brýlemi tlustého mnicha, zamykajícího hlavní vchod. Vyhání nás dokonce i z tunelu vedoucího na další “nádvoří”, aby mohl zamknout. Není si jít komu stěžovat. Jdeme se tedy podívat na Beta Giorgis. Ten je ale maličký!! …a taky ho právě zamykají, ale dovnitř jsme vpuštěni. Je tam tma a spousta harampádí. Tak jinam.

Zavřeno nebo nepřístupno
Hlídač vyskakuje ze své postele a vlastním tělem nám brání přiblížit se jednomu z kostelů. Až od dvou hodin. Teď má kostel polední klid. Proč proboha?

Pronásledujeme tedy skupinu amerických Etiopanů, jejichž průvodci se u většiny kostelu daří přesvědčit mnichy.“ Člověk, který má klíče, je na záchodě,” předvádí nám názorně hlídač u Golgoty. Jestli šel až na hřbitov, tak to si počkáme, smějeme se. Ale čekáni stoji za to. Klíčník pouští kluky do krásné reliéfy a freskami zdobené kaple, ukazuje jim nejsvatější místo – schránku na tabot. Ženám je vstup, jak už to tak v Etiopii u nejlepších věcí bývá, zakázán…

Rušení nočního klidu? Ne bohoslužba!
Ve dvě ráno nás budí opět to kostelní kvíleni. Tak přeci mohou ampliony křičet ještě hlasitěji než včera! V tom se nedá spát. Ve staré Číně prý popravovali odsouzené dlouhodobým monotonním hlukem. Živě si to dovedu představit…

Kazdy má holt o svatosti a službě Bohu jinou představu. Ale pokud jde o lokalitu hotelu, po dnešku preferuji sousedství mešity před etiopským ortodoxním kostelem, pokud si musím vybrat.