Bláznivé Lahore

Na zemi sedí spousta lidí a kouří hašiš. Burcuje se intenzivně jako na fotbale. Šest lidí tančí do jejich šíleného rytmu. Uvádí se tak do transu, ve kterém se chtějí setkat s Bohem. Můžete jim říkat blázni nebo feťáci... oni sami si říkají Sufi.

A ještě jednou panuje "fotbalová" atmosféra. Chlápek v zeleném, s pákistánskou vlajkou nad hlavou rozehřívá tribunu (vlastně dvě tribuny - jednu mužskou, druhou ženskou). "Ať žije Pákistán! Alláhu akbar!" křičí všichni. Přes hranici v Indii jsou tribuny smíšené a hraje se indický pop.

Stráž vymóděná v legračních uniformách a turbanech pochoduje způsobem, který ze všeho nejvíc připomíná kohoutí napařování se. Obě znesvářené strany sundavají své vlajky a pro dnešek zavírají hranici. Šestimilionová paňdžábská metropole Lahore vrčí, hrčí, troubí a zamořuje sama sebe výfukovými plyny. Na jízdní pruhy tu nikdo nehraje, každý jede směrem, kam se vejde. Auta, sci-fi ohavné pískající (troubící) autobusy, náklaďáky, kola, motorikši, koňské, oslí a kravské povozy. Přejít silnici? Slušný adrenalin.

Prcháme do starého města. Ani tam nejsme v bezpečí před šílenými jezdci, kteří se s oblibou proplétají úzkými bazarovými uličkami. Neuhýbají, nezpomalují, jen hlasitě troubí. Kdo neuskočí, má smůlu. A když se potkají dva takoví v protisměru, silnice se beznadějně zacpe. Pěší přelézají po troubících dopravních prostředcích, rikši hlasitě a smradlavě "prdí" lidem přímo do talířů a hrnečků s čajem. Jedněmi z malá klidných míst jsou mešity. A ta největší a nejkrásnější - Badshahi - jen po ránu, než ji zaplaví školní výlety. Všichni učitelé i děti si s námi chtějí povídat, všichni se s námi fotí.