Konzumistická Čína

Čína se za ty dva a půl roku, co jsme tu nebyli, vůbec nezměnila. V Kashgaru jsme sice nikdy nebyli, ale jeho centrum se vůbec ničím neliší od jiných čínských měst. Široké nové třídy, lemované jedním obchoďákem vedle druhého, davy šťastných nakupujících Číňanů. Ztrácíme se v kilometrech čtverečních nejnovější elektroniky, kterou ani neumíme pojmenovat, luxusní kosmetiky, diamantů, zlata a stovkami metrů věšáků s perfektními saky... a všechno skoro za babku.

A konzumu jsme propadli i my. Po fádní kyrgyzsko-ruské kuchyni se cpeme šestkrát, sedmkrát denně jídly nejroztodivnějších tvarů, chutí, barev a vůní. Po čtyřech měsících v zemích, kde jsme se bezproblémově dokázali domluvit s 90 % a více obyvatel, přišly perné chvilky mimiky a pantomimy. Ale protože už se nám po několika zoufalých začátcích začalo velmi dařit, tak bychom asi v Čechách měli začít uvažovat o nějakém divadelním angažmá.

Ale tahle Čína, i když jsme z ní a její totální efektivity teď u vytržení, vlastně vůbec není to, za čím jsme do Sintjangu přijeli. Staré město Kashgaru je na rozdíl od centra celé uplácané z hlíny a v jeho uličkách se prochází dlouhovousí muslimové, zahalené ženy nakupují na rohu u stánku hroznové víno. Přeplněná mešita v pátek, namačkaná jídelní ulice v noci. Ty pokrmy sice pro naše chuťové buňky určeny nejsou ale konečně se můžeme zase procházet po ulicích bez bázně po setmění.

A ta klávesnice mě s.., protože Číňani do toho strašně mlátí a je brutálně roztřískaná.