Trochu divoký Kyrgyzstán

Uzbekistán se s námi rozloučil údolím Fergana a jeho obyvatelé dost vylepšili naše mínění o Uzbečanech. S každým placením v čajovně následovala úklona a ruka na srdci. Alkohol byl pro naprostou většinu všech Fergaňanů tabu. A pak jsme přejeli do Kyrgyzstánu. Už první menší incident s dotěrným opilcem na trhu v Oshi nám měl být dostatečným varováním, že v Kyrgyzstánu bude ještě hůř než ve všech předešlých sovětských republikách. V malém hornickém městečku Tashkomur nás autobus vyhodil už za tmy. A v Kyrgyzstánu se prý v noci po ulicích moc promenádovat nemá. Zalezlí jsme proto do prvního zařízení, kde nás nechali složit hlavu. A to, že to byl BORDEL, nám moc nevadilo. Zatím. Voda tekla. Jen nám trochu vadilo, že dveře do našeho pokoje nešly zamknout. Přistrčili jsme proto před ně postel. Ve dvě ráno vykopl dveře do naší předsíňky napůl oblečený chlápek a snažil se protlačit se dveřmi zajištěnými postelí. Skočil jsem na ní a řval jsem, ať vypadne. Prý si jen něco chtěl vzít z našeho pokoje. Ujistil jsem ho, že tu nic takového není a on zmizel. O půl hodiny později se celá scénka opakovala s kýmsi, kdo snad byl i střízlivý a vydával se za "správce". Byl ještě dotěrnější a dlouho se dožadoval, abychom ho pustili dovnitř. Nepustili a on odešel. Před vchodem se zatím strhla bitka mezi ním a tím prvním chlápkem. Dva další se přidali. Pak ten první utekl a ostatní i s kurvami ujeli. Jenže chlápek se vrátil. Ve dveřích se ještě potkal se "správcovou". Zřejmě ji udeřil a ona utekla. Pak vykopl mříž, rozmlátil okno do vedlejšího pokoje a jal se ničit zařízení bordelu. Pak odešel a vždy se zase vrátil. To se opakovalo příští tři hodiny. Už už jsme čekali, že rozfláká naše okno, nebo že vykopne dveře zajištěné postelí. Visely jen na jednom pantu, a tak by to nebyl problém. Pak jednou přišel s igelitkou, něco si odnesl a už se víc nevrátil.

Jakmile se trochu rozednělo, utekli jsme k místní pekárně, kde nás dva starší Kyrgyzové pohostili a my sedli do prvního auta směřujícího do Bishkeku.

Řídil ho "major milicie" a ujišťoval nás, že díky jeho postavení se celá cesta obejde bez problémů. Neobešla. S námi vzal ještě dalšího pasažéra. Jenže ten už čekal na odvoz od včerejšího odpoledne a celou tu dobu se "loučil" s kamarády. Vodkou.

Roztahoval se na zadní sedačce, jakoby byla celá jeho, a lepil se na Luci, takže jsme museli zastavit a přesednout si. Pak nás poprskával a poblil (2x). Pořád se nám snažil něco povídat, ale jak byl opilý, nerozuměli jsme mu ani slovo. Tak křičel a byl naštvaný. Neustále chtěl kouřit i přes výslovný, tisíckrát zopakovaný zákaz všech zbývajících členů posádky. Zkrátím to. Kyrgyzsky mi prý vyhrožoval, že mi jednu vrazí a pak začal sprosté nadávat i majorovi. Ten, celou tu dobu velmi slušný a uctivý, se NASRAL, zastavil, z kufru vytáhl provaz, svázal ho na skrčku a trochu propleskl (no trochu víc) a dal mu párkrat pěstí. Na první policejní stanici jsme ho vyložili. Každý z milicionářů se s ním musel vlastnopěstně seznámit. A slibovali, že si ho tam nechají dva roky. Za vyučenou jsem mu přál, ale tohle bylo trochu moc. Luci říká, že jsem moc dobrosrdečný. Ona to pojala jako exemplární potrestání všech postsovětských alkoholiků. Ale nebojte, jinak je tu krásně. Tak úžasné hory jsme už dlouho neviděli. A ta nekonečná stáda koní, kterým hraje na těle každý sval! Třeba včera jsme museli přejíždět sedlem vysokým více než 3 600 m. Takže zítra utíkáme opilcům a jedeme trekovat do hor. Snad ještě nezasněžíme. V Bishkeku už je docela chladno.