Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Střední Asie a dál

Ázerbájdžánští poutníci v roli alpinistů

Lucie Kinkorová, Petr Drbohlav / 25.08.2004

Ázerbajdžán zaplavili cizinci pracující pro naftařské koncerny. Tak se nám to alespoň jeví po víkendu stráveném u "turistických atrakcí" v dojezdové vzdálenosti od Baku. Ale co, aspoň je koho v poušti stopovat ...

Zastavujeme modrý autobus. Jeho pasažéři prý jedou k jakémusi svatému místu, ale do Lahice nás klidně hodí. Kdybychom ale chtěli, můžeme jet s nimi na onu pouť a v Lahici nás vyklopí cestou zpátky. "Nejmenuje se ta hora náhodou Babadag?" vybavuje se mi název 3 600 m vysoké hory. Podle LP je k jejímu zdolání třeba 12 - 15 hodin. "Blbost," kroutí hlavou nevěřícně poutníci. "Za 6 - 7 hodin jsme zpátky," sebejistě tvrdí.

A tak plni pochyb jedeme s nimi. Ale když mají před sebou takovou štreku, tak by to snad měli vědět, říkáme si. Autobus skáče korytem řeky na úsecích, kudy na první pohled nemůže projet ani džíp. Poutnice na kritických místech křičí: "Ya Alláh, ya Alláh, Mohammad!" jako kdyby u toho měly rodit. V zapadlých, téměř afghánských vesničkách, se kolem nás prohání jezdci na koních. Děti v bílých košilích a vyšívaných vestičkách žebrají. A poutníci jim opravdu házejí peníze, bonbóny, meloun...

V základním táboře smrdí přetékající suché záchody a v plechové budově se "točí" předražený čaj. Poutníci vychází pro nás úplně nepochopitelně na noc. Proč? Prý je přes den moc teplo. Že v noci mrzne a okolní čtyřtisícové vrcholky nevidí, jim nevadí. Přišli jen dobýt posvátný Babadag, provést nám nepochopitelné rituály, a tak naklonit osud na svou stranu. Opatrně se ptám, jestli bába (=pan, otec) je Alláh. Dostává se mi neurčité odpovědi. Buď místní oficiálně šíitští muslimové tuší, že tyhle rituály nejsou úplně v souladu s koránem, nebo v tom sami nemají jasno.

Odmítáme čekat na tmu a strháváme vlnu poutníků. S igelitkami, kabelkami, v džínách a bačkorách nás následují. Ze začátku téměř běží a neustále se nás vyptávají, jestli už jsme se unavili. Lezou mi tím na nervy, my jsme na rozdíl od nich aklimatizováni. Pořád křičí "Bába, jolvi, babo, ukaž nám cestu." V jakési svatyni krouží jako buddhisti kolem kamene a obětují zde peníze, ovoce a bonbóny. Pak hází kameny do propasti a vyhání tak ďábla. Jenže poutníkům síly i přes pomoc baby dochází, a tak brzo odpočíváme každých sto metrů. Jsme z toho rozmrzelí, při věčném čekání na ostatní nám je zima a přes mlhu není vidět na deset metrů a brzy bude tma. Jestli někde nespadneme, tak s nimi tímhle tempem určitě přinejmenším nachladneme. Po třech hodinách Luci simuluje bolest břicha a otáčíme to. Jediné rozumné rozhodnutí ten den.

Po půlnoci padají kroupy a leje jako z konve a blesky mění noc v den. Autobus, ve kterém se snažíme spát, se kymácí ze strany na stranu a máme dojem, že nás uragán každou chvíli odnese. Navíc do busu zatéká. Řidič a pár dalších lidí ze základního tábora má o poutníky strach a celou noc je vyhlíží. A protože jsou u toho velmi hluční, moc nespíme, i když se počasí už umoudřilo. V osm ráno se vrací první, poslední až po jedenácté. S omrzlinami, promočení na kost od sněžné vánice. Hladoví, žízniví, nevyspalí a vyčerpaní. V duchu se smějeme jejich šesti hodinám a naprosté nepřipravenosti na velehory. Jak může být někdo tak naivní a nepoučitelný? Vždyť někteří poutníci tu jsou již po několikáté!