Spadlý most na cestě do Dillí

Už je tma. Spekuluji, na jak dlouho můžou našemu jednomu stánku vydržet zásoby rýže, mléka a čaje, jestliže má krmit několik set lidí. Vidíme světlušky na mostě. Jdeme to očíhnout bez většího očekávání. Náš známý Španěl se bojí, nechce jít s davem, že by ho stresoval, že počká na ráno.

Kdosi nás cestou popohání, ať si pospíšíme, jestli chceme přejít dneska, že se most bude brzy zavírat. Přecházíme jako jedni z posledních. Všichni, kdo chtěli,  už přešli, není tlačenice. Za mnou jde Nepálec, varuju ho, že budu pomalá, tak ať se na mě nelepí. Chápe to. Petr jde předemnou a varuje mě před místy, kde je třeba něco překračovat nebo podlézat.

Koncentruji se na nýty v zábradlí. Zvlášť, když mi pohled sklouzne na řeku valící se podemnou, trochu ztrácím rovnováhu. Ale jinak jde přechod dobře. Kdyby člověku podklouzla noha, asi by se nepěkně zřítil do řeky a možná by si pomlátil hlavu o traverzy, ale proč by měla noha uklouznout? Je to jen o soustředění a trpělivosti, protože most je dost dlouhý. Je příjemné, že na konci mostu stojí náklaďák a svítí na nás, takže nemusím jít s baterkou v puse (čelovku mi ukradli výrostci ze zamčené kapsy batohu na střeše autobusu u Kargilu). Most má asi 250 metrů. Na posledních deseti metrech chybí traverza, po které jsme celý most šli (a ručkovali po zábradlí), je třeba víc ručkovat, což je v pohodě. Jen mě děsí voják, který je vpletený do konstrukce mostu a chytá mě za batoh, aby mě jistil.

Vagónek pod mostem vypadá, že bude fungovat non-stop, ale je velmi pomalý. Jezdí s ním hlavně lidi se spoustou zavazadel. Euforie na druhém břehu je veliká. Taky tam je spousta stánků a krámků s jídlem a spousta taxíků, které nás nahánějí do Manali za celkem přemrštěné ceny. Hledáme si klidné rovné místečko na stráni nad silnicí na spaní. Ve stanu schraňujeme cennosti nás všech čtyřech Čechů, Martin s Radkem spí vedle nás pod širákem.

Dnes je most úplně zavřený, z obou stran čeká ještě víc lidí než včera a všichni se tísní kolem pomalého vagónku. Štěstí přeje těm, kdo neváhají. Chudák Španěl.

V Manali debatuju na nádraží s žebračkou, proč jí nic nedáme. Že podporovat lenochy není naše kultura. A jestli to je její rozhodnutí, že se stala žebračkou (jak tvrdí), tak si musí jít za svými lidmi, kteří taková rozhodnutí schvalují a podporují. Není hloupá, možná z toho i něco chápe.

Potíme se v autobuse do Dílí. Je plný Indů. Konečně nás přestali stíhat turisté a Izraelci obzvlášť.

Půlnoční přestávku děláme na nádraží ve městě, kde krátce po nebo před naší návštěvou bouchla bomba, jak se dočítáme druhý den v novinách. Žádné následky výbuchu ale nepozorujeme. Čůráme kdesi mezi autobusy. Všude se válí bezdomovci a pobíhají olezlí psi, zapáchá vlhkým specifickým zápachem/vůní (opravdu nevím, jak to nazvat). Welcome to real India! (Vítejte v opravdové Indii!).