Z Lehu do Dillí přes spadlý most

V 10.30 konečně přiváží vojáci Nepálce a ti začínají dál demontovat most. V 11 se zřicují dva Nepálci z mostu šest metrů dolů na velké kameny. Odnáší je v náručí, jako by měli zlomenou nohu. Jeden je při vědomí, druhý ne. Vojenský džíp je odváží do nemocnice na nejbližší vojenskou základnu. Ostatní Nepálci přestávají pracovat. Naštvaný Sikáč – voják – pohlavár oznamuje davu, ať si jede přes Šrínagar.

Stará Němka, s francouzským přízvukem, která jede do Rišikéše,  je ze všech pasažérů nejvíc na nervy z čekání, přestože nemá proč spěchat. To ještě může být ráda, že jí Petr s spolucestujícícm Čechem Radkem vynesli asi pět kufrů  z autobusu. Po chvilce čekání Němka žádá kluky, aby jí zavazadla zase donesli do busu, že chce sedět v jeho stínu a bezpečí. Asi jako jediná věří, že za hodinu bude na druhé straně mostu.

Nechce se nám vláčet se pěšky tři kilometry proti proudu řeky k místu, kde údajně lanovka přepravuje lidi, zvlášť, když jsme zaslechli, že byla tak přetížená, že ji zavřeli (aby se kabel námahou nepřetrhl) a ta další nejbližší funkční pro lidi je 6 km proti proudu.

Doráží nás v dalším buse i Martin fotograf – stavař mostů, kterého jsme potkali na treku z Lamayuru. Zapřádají s Radkem – vodařem – stavařem debatu, jak stupidně ten most spravují, a jak snadno by se to dalo vyřešit... Ale zjevně není u vojáků, kteří mají most na povel, snaha cokoliv řešit.

Pod mostem staví vojáci lanovku pro lidi, ale nejde jim to ani moc rychle ani to nevypadá moc bezpečně.
Dvakrát za asi pět hodin čekání se zvedá davová hysterie a všichni se tlačí u mostu. Už je tu tak pět set lidí – minimálně (na druhé straně taky). Mladí muslimové mají z tlačení prču, mě to vytáčí, když se nemůžu ani nadechnout a dav mě tlačí na hromadu kovových dílů vymontovaných z mostu.

Petr usměrňuje několik místňáků, kteří se bez skrupulí snaží předbíhat všechny ostatní. Všichni z toho mají srandu (nejvíc se jim smějí ti, které už Petr zpět poslal), když je posílá zpátky. Ale oni se vrací jinudy a vůbec nechápou, že dělají něco, co by ostatním mohlo vadit.

Most se skutečně otevřel pro pěší. Potíž je v tom, že stále přechází - „přeručkovávají“ po kovovém zábradlí jen lidé z druhé strany. Vojákovi, který usměrňuje provoz na naší straně se nedaří jejich proud zastavit. Zato náš dav neustále zahání dozadu. Jenže se pohybují jen přední řady a poslední zůstávají stát na místě a tlačenice roste.
Lidé přetékají z nájezdu na most do všech stran. Také nejsem daleko od kraje a být vytlačená z nájezdu je velmi snadné a mě se nechce se zřítit jako ti dva nebozí Nepálci (pro Indy levná pracovní síla, za málo peněz budou dělat cokoliv, protože si pořád vydělají víc než doma).

Když už nemůžu stát, protože mi dav ohýbá trup s krosnou půl metru za místo, kde stojí moje chodidla, začínám mlátit kolem sebe a řvát na ostatní vzadu, ať couvnou. Ale jsem jim jen pro smích. Obdivuju starý tibetský pár vedle mě. Stařík má na zádech ohromný ranec přivázaný provázkem a stařenka zase asi čtyřleté dítě. Stojí klidně a odevzdaně.
Vagónek na převážení lidí pod mostem už funguje, ale je u něj taky hrozná tlačenice.
Petr se protlačil až na most a dává znamení, že to nemá cenu. Dávám si volská oka (jsou výborná, ale ne moc udělaná, mám z nich špatné svědomí), zase rundu čajů, rýži se žlutou kejdou, kterou Petr, protože je tak hnusná, nemá sílu dojíst. Poprvé jsem schopná sníst víc blevajzu než Petr. Ani místní to nedojídají.
Vidíme, jak se po druhém břehu pomalu dochází na hlavní od lanovek ti převezení. Zase běžíme zkusit štěstí k mostu, poté, co si všímáme zářících žlutých a oranžových šalvár kamízů dvou Indek, které přes něj jdou naším směrem. Zase se vracíme bez úspěchu.

Závidím turistům, kteří přijeli džípem s kajaky na střeše. Jen sundali lodě, oblékli neoprén a pádlují přes řeku. Jenže co budou dělat na druhé straně bez svých zavazadel? Čekat, stejně jako ostatní.