Velmi, ale velmi pomalý stop z Kargilu do Lehu

Brzy ráno vyrážíme pěšky za město stopovat. Moc to nejde. Bere nás hinduistický řidič do náklaďáku. Po dvaceti minutách stavíme na čaj. Pak taky vyfoukat ze vzduchového filtru prach. Jedeme v koloně dvou aut. Druhé auto se začíná spravovat. Řidiči a pak i ochomejtáci se myjí u sudu s vodou. Velmi pečlivě se myjí. Po hodině jedeme, abychom za dvacet kilometrů zase zastavili. Prý na oběd. Ochomejták neskutečně pomalu okrajuje zeleninu. Dáváme si dva čaje v čajovně-krámku a pozorujeme, jak se ostatní řidiči a ochomejtáci ve slipech myjí a drhnou pod skalou, ze které trčí trubka a teče horská studená voda.
Po hodině a půl kontrolujeme ochomejtáka. Už okrájel zeleninu, teď jí krájí na kousky do papiňáku, aby se v místní vysoké nadmořské výšce dobře uvařila. I když jsme s řidičem měli domluvenou slušnou cenu, na tohle nemáme. Už teď nestíháme dojet do Lehu dneska, ale aspoň zítra bychom to mohli stihnout. To se ale musíme začít pohybovat kupředu. Bereme krosny na záda. Ochomejták blbě čumí a protože moc nemluví anglicky, tak se s ním loučím v hindí – („Mera čaló Leh, dží, a krčím rameny“) „Nevím, jak ty, ale já jdu do Lehu.“

Asi po třech kilometrech stopujeme další náklaďák. Tenhle je o poznání vevnitř vybavený chuději. I řidič je mnohem drobnější a hubenější, stejně jako jeho ochomejták. Ale zato jsou mnohem efektivnější. I oni vaří kvůli vysoké nadmořské výšce v papiňáku na pumpovacím kerosínovém vařiči. Ale za jízdy. Ochomejták neustále chytá papiňák, který v každé serpentýně chce sklouznout z vařiče a přitom hrozivě syčí. Moc z toho nadšená nejsem, co kdyby bouchl? Ale jedeme. Řidič je nějaký ospalý. Mne si oči, několikrát posílá ochomejtáka pro žvýkací pytlíkovým betel. Po něm viditelně pookřává, ale jen tak na půl hodiny.

Sabzí s rýží je uvařené, stavíme na loučce u potůčku na oběd. Dostáváme půlku nakrájené okurky se solí (ohmatané ochomejtákovýma špinavýma rukama) a Petr se nechává pozvat na piknik. Do talíře dostává hromadu výborné rýže s mrkvovou zeleninou. Jen ten příbor poindicku chybí. Jen co dojídají, ochomejták myje nádobí a zase frčíme. Ustaraný, ale spolehlivě vypadající řidič se každou chvíli hinduisticky „křižuje“ a zase je unavený, zase si nechává uhníst ochomejtákem tabák na žvýkání (což trvá asi deset minut, než se promne, proplácá a já nevím co ještě). Zase ožívá.

Ochomejták se tváří, jako kdyby se posral. A taky skoro jo. Prosí řidiče, ať mu zastaví. Popadá kanistr vody (místo toaleťáku, který se v Indii moc nepoužívá) a upaluje za zatáčku. Místní tak často průjmy netrpí. Takže jestli ho přeci jen dostaly střevní problémy, asi to bude něco vážnějšího. To jsem zvědavá, co chytneme z té okurky, kterou nám tak mile vlastníma špinavýma rukama naservíroval. Ale když ona vypadala tak svěže a neodolatelně..

Nic platný náš, ani řidičův spěch, nejhorší serpentiny jedeme za tmy. Obdivuji, jací jsou tady v Ladaku všichni autobusáci i řidiči náklaďáků perfektní řidiči. Jezdí rychle, ale skvěle opatrně, předvídají... Ono taky jezdit ve velehorských serpentinách, není žádný med. Tady v Himalájích mají majitelé aut na řidiče o dost jiné nároky než někde v Tamil Nadu nebo na Paňdžábských pláních...