Trek Lamayuru – Alči

Procházíme dlouhou soutěskou, kde se proti nám valí zájezd Italů – asi třicetičlenný - rodiny s dětmi, osli, kuchaři, průvodci, pomocníci, prostě se jim vyhýbáme asi hodinu. Ještě, že se z téhle profláklé trasy, shodné pro několik treků, brzy odpojíme.

Sledujeme údolí do Hindžu. Babička, kterou si nenápadně fotím (jako že fotím gompu) nám nabízí ochutnat čang – obilné pivo a nic za to ani nechce. Tady, na téhle turisty celkem frekventované trase! Je před polednem, je vedro, tak si leháme do stromoví k potoku, vaříme a dávám si šlofíka a pozorujeme turistické skupiny s pampalíniovskými čepicemi chránící zátylek legrační zástěrkou a teleskopickými hůlkami, jak je jejich průvodci ženou spolu se stádem oslů – nosičů - přes největší polední vedro rozpálenou soutěskou.

Míjíme stanoviště pony-expresu – cestovku, která, jako všechny ostatní, běží s osly napřed, postaví stany, rozloží postele, uvaří a turisté jen přijdou k hotovému. Běloši v plavkách pobíhají v ledové řece a myjí si vlasy, aby byli na večerní posedávání kolem ohně šik.

Rozbil se nám jeden zip u stanu, tak ho zašívám napevno, aby nám tudy nefoukalo. V tom přichází Tibeťanky vybrat 50 Rp. za stanování. To je na frekventovanějších trasách v Ladaku běžné. Je to rozumná cena. A proč by nemohli z turistického ruchu profitovat (neříkám rýžovat) i obyčejní lidé? Chvilku se přeci jen hádám, jak mám věřit, že tenhle pozemek je jejich a co když jim zaplatím a za chvilku přijde někdo další, že chce zaplatit, ale nakonec platím a nikdo další peníze nežádá.

Třetí den treku stoupáme do sedla Konze-la (4 950 m.n.m). Jde to pomaličku. Vydýchávám se po každých třech krocích. Mám pocit, že mi vyskočí srdce z hrudníku. Táhnou mě dopředu dva Francouzi, kteří mi slouží jako živá měřítka a dokazují, že sedlo nemůže být zas tak daleko.

Pod sedlem nás předjíždí oslíci a předcházejí turisté z pony-expresu. Těm se to běží, když mají na zádech batůžek jen s lahví vody a teplým oblečením, které už mají vlastně na sobě. Jsme zachumlaní ve svetrech, větrovkách a čepicích, fouká silný studený vítr. Chvíli odpočívám na suťovém svahu prohřátém sluníčkem. Jeden z turistů mi nabízí, že mi půjčí hůlky, asi vypadám fakt zničeně.

Petr už zahodil batoh v sedle a vrací se pro mě a můj batoh. Nejsladší chvilka dnešního výstupu. Rozbalujeme karimatky, balíme se do spacáků a z teploučka si užíváme rozmanitých výhledů do čtyř různých stran. Turisti nechápou, ale myslím, že nám tiše závidí, protože je už průvodce žene dolů, aby stihli oběd.

Stanujeme u pastevců jaků. Večeříme i snídáme misku kyselého jogurtu a tvarohu za 10 Rp. V obojím je špína, ale snad biologická a neškodná. Stejně nic jiného k jídlu nemáme kromě nudlí, které já odmítám. Mám sice hlad, ale jakmile sním dvě lžíce těch příšerných nudlí, budu mít pocit, že jsem plná.

Čtvrtý den narážíme na obchůdek. Kručí nám v břiše, tak skupuji celý sortiment. Dvě tibetské babičky-majitelky neumí tak velký nákup spočítat, tak musí zavolat někoho, kdo nám to spočítá. Němci z ponny-expresu, kteří tam právě popíjí kolu, naprosto nechápou naše nadšení v nálezu jídla. Jim nesou jídlo osli a kuchaři jim vaří každý den. My ale musíme doplňovat jídlo po cestě, protože neuneseme víc než zásoby na tři dny. Všichni Tibeťani žvýkají růžové žvýkačky a dělají velké růžové bubliny, tak je také přikupuji.

Čtvrtý den nás za vesnicí Sun Do Čin Min (Malá Vesnice) čeká poslední sedlo na tomhle treku. Celý den stoupáme údolím k svahu pokrytému břidličnou sutí. Konečně stojím pod ním. Je rozdělený skálou uprostřed. Zdá se mi, že napravo vidím v břidlici cik cak cestičku. Usuzuji, že je tak příkrá, že je jen pro sestup a vydávám se vlevo. Chci běžet přímo vzhůru, ale břidličná suť klouže jako led. Třikrát zahrabu na jednom místě než vystoupám o krok. Po dvaceti výškových metrech padám vysílením na od sluníčka vyhřátou břidlici a usínám na pár minut. Nad skalou potkávám Petra, který šel pravou cestou, hezky po klikaté stezce a nic mu neklouzalo. Společně stoupáme po dalším svahu k sedlu.

Slunce se sklání za obzor. Nestihneme to. Každou druhou serpentýnu padáme na břidlici a odpočíváme, každý desátý krok uklidňuju bušící srdce a popadám dech. Slunce zalezlo za sedlo. Nohy mám jako hadrové, plíce jako sešněrované. Pomalu se ploužím do sedla Stakspi-la (4 970 m.n.m). Budeme muset nocovat v sedle. Mrzne. Petr sbírá sníh na vaření, aspoň že ten tu místy je. Nemáme totiž vodu, ve které bychom si uvařili ty hnusné nudle.