Cesta z Dillí do Ladakhu

Luxusní spolucestující

Nejlepší je kudrnatá odbarvená (asi sedmnáctiletá) slečna v minisukni a pantoflíčkách na podpatcích, která je tu s obézní maminkou, taky v pantoflíčkách na podpatcích, a táhnou za sebou ohromné kufry na kolečkách. No, upřímně, moc jim to po těch rozkopaných silnicích nejde ani nejede. Z kluků na vojně ještě nikdo nebyl, až na jednoho, a na tom to je vidět. Je jaksi dospělejší, nebrebentí celou cestu. Dokonce se i dívá z okýnka, není tu se smečkou kamarádů na dva týdny, ale sám, na pár měsíců a s kytarou.
Máme radost, že nerozumíme tomu, co si povídají. A fascinuje mě jejich závislost na toaletním papíru. A ten je v Indii sakra drahý. Jedna rolička stojí minimálně 1 USD. Kromě toho, že do něj smrkají, protože se nastydli, protože holky musí věčně chodit polonahé, tak holky když jdou čůrat, tak si odmotají asi tři metry kolem ruky, takovým zvláštním izraelským způsobem (dělají to tak všichni, které jsem viděla). Když jdou na velkou, berou si celou roli.

Manali

Lezeme na kopec nad město. V přízemí chrámku s trojpatrovou dřevěnou střechou je velký svatý balvan. Neptejte se mě, proč je svatý, přečetla jsem všechny informační cedule, ale tohle tam nepsali. Z půli je podhrabaný a hinduisté se pod něj lezou po kolenou skrčit a za chvilku zase vylezou a pustí tam další. - - pod balvanem a kolem něj je svatyňka.

Cestou do Lehu – hlavního města Ladakhu

Cesta z Lehu do Manali trvá autobusem většinou dva dny. Džípy, placené od otočky, ji prý stihnou i za 18 hodin. My jedeme opět autobusem plným Izraelců, neboť nám ochomejták prodal lístky turistického autobusu za cenu téměř stejnou jako na autobus státní. Potřeboval rychle doplnit dvě poslední místa a vyrazit. No, docela dost jsme smlouvali, sám od sebe nám tu cenu nenabídl – ale nebyl hloupý, viděl, že jestli nesleví, vážně pojedeme státním autobusem. Kvůli několika defektům po cestě a věčnému courání dětí Izraele na prázdninách a jejich neschopnosti se najíst za půl hodiny jedem do Lehu tři dny.
Mrholí ale jdeme se podívat, co je příčinou dlouhé nedozírné fronty na himalájské serpentýnovité, ale kvalitně asfaltové silničce. Stoupáme asi půl hodiny do kopce. Jde to pomalu v téhle nadmořské výšce. Je tu zoufale málo kyslíku. Snad si brzy zvyknem... Zřítil se kovový mostík přes široký potok. Jsem nadšená, že hned několik lidí dobrovolně stojí v teniskách v ledové vodě vytváří motykami a lopatami paralelní brod. To si v Etiopii nedovedu představit. Zažila jsem podobnou situaci a všichni stáli (uprostřed uzoučké cesty) a čekali, kdo to za ně vyřeší. A možná tam stojí dodnes, jestli neumřeli. Ostatní běloši jsou vytočení, že musí chvilku čekat. Já mezi nimi chodím a vysvětluju jim, že je vlastně skvělé, že ten problém vůbec někdo řeší, i když pomalu. A že se v obou směrech nezablokovala celá silnice, ale nechávají půlku volnou pro ty, co pojedou v protisměru, až se to vyřeší. Nevídané!... Asi žiju příliš dlouho v Etiopii.
Druhá část cesty je po planině nad 4 tisíce (sedlo 5 015 m.n.m). Je skvělá. K večeru jedeme písečnými útvary. Máme druhou prasklou duši a žádnou funkční náhradní pneumatiku. Izraelci hlasují, ať to spraví přes večer, že klidně přespíme v parašutové stanové noclehárně Pangrum ve 4 500 m.n.m.

Varuju je, že tam všichni pochcípáme na vysokohorskou nemoc. Na takovou výšku přece nejsme aklimatizovaní. O ničem takovém nikdy neslyšeli. Když je tam vyveze autobus a bydlí tam lidi, tak je to přece v pohodě, ne?

Jdeme do nejčistšího velkého bílého stanu – restaurace - noclehárny a jíme hodně polívky a pijeme hodně čaje pak uléháme na zem vystlanou matracemi pod čistý bílý parašut. Celou noc se chválím, jak mi je dobře, když mě k ránu začíná píchat na hrudníku a bolet hlava. Zhluboka dýchám a znova trochu usínám. Na noc se celý parašut zalidnil Tibeťany, naštěstí jsou potichu.

Na snad už posledním check-postu dostáváme zpět pasy a pokračujeme do sedla Taga-lung-la 5 328 m.n.m, kam stoupáme po půl dni jízdy po pláni.