Užitečné rady pro cestování v Izraeli

Vstupní formality

Do Izraele nejsou nutná žádná očkování a vízum. Vstupní razítko dostanete do pasu při příletu. Slečna v budce vás sjede pohledem a položí vám několik standardních otázek, proč, kam a na jak dlouho do Izraele přijíždíte. Buch - a můžete vstoupit. Vypadá to banálně, nicméně každý, kdo do Izraele jezdí, má z pohovoru před budkou obavy. Vízum vám totiž vůbec nemusí dát a žádné dohady neexistují. Frčíte nejbližším aeroplánem domů. Stačí, aby vás vyhodnotili jako potenciální nebezpečí. Mají na to své metody a systém, o kterém se nemluví. Takže je dobré si nevymýšlet, mít jasný důvod návštěvy, peníze, objednané ubytování (kopie mejlů) a pokud možno nemít v pase nějaká neobvyklá razítka. Myslím, že iránské, lybijské nebo libanonské vízum by vám cestu do Izraele neotevřelo. Naopak izraelské vízum komplikuje vstup do některých islámských států.

Ubytování

S ubytováním jsme si hlavu moc nelámali. Jedinou rezervaci jsme měli v Jeruzalémě, kde se nocleh hledá těžko. Doporučuji rakouský hospic stojící přímo v srdci starého města. Evropský komfort, milí lidé, neevropsky nízké ceny, možnost online rezervace a velmi vstřícná komunikace s recepcí hotelu. Další rezervaci jsme měli v Tel Avivu. Opět doporučuji vyzkoušený hostel Old Jaffa. Žádný luxus, ale úžasná atmosféra a zajímaví lidé z celého světa. Jinak jsme další nocování nechali na vzniknuvší situaci. Pro Izrael je bohužel typická poněkud vágní aktivita, co se e-mailové komunikace týče. Ať už se jedná o ubytování nebo o pronájem auta. Takže doporučuji vše řešit několik týdnů dopředu, aby „se to stihlo“.
Během našeho cestování jsme většinou přespávali v kibucech a mošavech. Co to je kibuc a mošav se dočtete níže.

Peníze, bezpečnost, domluva

Izraelská měna je NIS (nový izraelský šekel). Obvykle lze běžně platit i dolary a eury. Doporučuji vyměnit si ihned po příletu nějaké peníze na šekely přímo na Ben Gurionově mezinárodním letišti (odletová hala). Kupodivu tu mají nejlepší kurs. Platbou v jiné měně nic neušetříte. Jen to komplikuje vracení a přepočty. Pakliže chcete, dostanete vždy a na vše v Izraeli účtenku, což ale neplatí o arabských obchodech v Jeruzalémě. Jinak lze říci, že jak Židé, tak Arabové jsou velmi poctiví a domluvíte-li se na nějaké ceně, tak ta platí. Mnohdy musíte smlouvat a nepřikývnout po evropsku na první vyřčenou taxu. Že by vás chtěl např. „natáhnout“ taxikář, číšník či trhovec, neexistuje. Navíc zde téměř není běžná pouliční kriminalita, kapsáři a homeless. Obecně je Izrael velmi občansky bezpečná země. Ono to asi jinak není možné, když je každý druhý dospělý muž ozbrojen a nošení samopalu s dvěma plnými zásobníky je úplně běžné. Krom hebrejštiny (ivrit) mluví skoro každý anglicky a když ne, tak určitě rusky. V Izraeli žije několik milionu ruských Židů a některé ulice vypadají spíše jako v Moskvě než jako na Blízkém východě.

Co je to mošav

Mošav je osada zaměřená na soukromé zemědělství. Takový konglomerát soukromě hospodařících rolníků. Z našeho pohledu ani město, ani vesnice. Prostě větší či menší seskupení budov kolem zdrojů vody – oáz. Osady jsou většinou v místech bývalých zastávek karavan na prastarých obchodních cestách od Jaffy  u pobřeží Středozemního moře do Jordánska a dále do Persie. Životodárnou vodu potřebovali beduíni, římské vojenské posádky i policejní stanice britské koloniální správy.
My jsme kupř. nocovali v nádherném privátním hostelu pod vzrostlými palmami v mošavu Ein Yahav těsně u jordánské hranice. Mošav pěstoval ve velkém papriky. Všude byly fóliovníky, které chránily zeleninu před slunečním žárem. Ein Yahev je jakýsi „satelit“. Na rozdíl od našich satelitů ale úplně soběstačný. Má vodu, čističku, školu, lékaře, obchod i poštu. Jako každá jiná pouštní osada v Izraeli je obehnaný plotem s ostnatým drátem a brána je z masívních zásuvných traverz.

Co je to kibuc

Kibucy jsou ekonomicko-sociálně něco jiného než mošavy. Vznikaly v entitě zvané Izrael již na začátku minulého století. Mladí Židé přijíždějící do zaslíbené země po celou první polovinu dvacátého století a především po druhé světové válce zakládali pouštní osady – kibucy. Byly to takové upřímně myšlené malé socialismy. Na rozdíl od toho našeho velkého fungovaly, protože byly vytvořeny, provozovány a žity s nadšením, elánem, židovskou pílí a se srdcem. Mladí lidé založili v poušti osadu, kde se pracovalo a existovalo společně. Rodiny bydlely v malých bungalovech, děti chodily do jedné školy, vařilo se pro všechny v jedné velké jídelně a nikdo za svou práci nedostával peníze, tedy plat. O životě v komunitě a o všech otázkách ekonomiky společenství rozhodovala rada volených zástupců.
Základní potřeby lidí v kibucu byly saturovány z výnosů většinou zemědělské výroby. Lidé byli pospolu, společně pracovali, bavili se a žili své vztahy. Zajímavé. Pro nás dnes těžko představitelné. Ale v kibucu Yahel uprostřed pouště jsem pochopil, že to muselo být velmi krásné. A umím si představit, že bych to tady za takových podmínek taky vydržel a nepřipadal si jako na povinné chmelové brigádě nebo ve vyhnanství. Myslím, že poušť mění lidské nazírání na svět a na nepostradatelné „nutnosti“. A pohled na slunce vycházející nad pouští musel být pro poválečnou generaci evropských Židů něčím zcela nepopsatelným. Před pár měsíci třeba viděli ráno jen kouř z osvětimských krematorií a teď se dívali do dálky, která je ztělesněním svobody člověka, svobodné lidské mysli i duše.
Dnes už kibucy pohltil svět 21. století. Existují, stojí tam, kde kdysi, ale jsou spíše jen skanzenem, kam se jezdí jen dívat. Fungují jako hostely a hotely na cestách napříč Izraelem. Z některých se vyvinula malá městečka a živé osady.