Jeruzalém - rozdělené město

Odbavení v Praze je oproti zpětnému letu z Tel Avivu bezpečnostní fraška. Nerozumím tomu. Nůžtičky na nehty v palubním zavazadle vadí, ale co je obsahem různých věcí zabalených do téměř třicetikilogramové krabice, nikoho evidentně v Praze moc netankuje. Nedělám si iluze, soudě dle zkušenosti z Izraele, že by jen rentgen mohl bezpečně prolustrovat každou součást zavazadla. U checku na nás byli moc hodní, přimhouřili oko nad pár deky navíc a cíl naší cesty z nás dělá trochu exoty. Na krabici dostáváme nálepku „prioritní odbavení při příletu“. Díky!

Přílet do Izraele

Za čtyři hodiny vystupujeme v Tel Avivu. Bezpečnostní kontrola nás po krátké slovní lustraci propouští dále. První potenciální problém máme v pořádku za sebou. Já i Libor máme v pase izraelské vstupní vízum. V příletové hale chviličku čekáme u pásu nadměrných zavazadel, než vyplivne naše bicykly. Jsou tu hned. Na první pohled v pořádku, na druhý vidíme na obou krabicích pořádné šrámy, trhance a stopy po „jemném“ a „ohleduplném“ zacházení. Nu což, uvidíme, co nás čeká uvnitř za šrot. Nedělám si iluze o tom, jak se s koly obecně zachází. Těžko říct, jestli tu udělali v Česku nebo tady. Každopádně za jedno naložení a vyložení takhle krabice potrhat je prasárna. K mému kolu se někdo chtěl evidentně dostat boční stranou. Naštěstí se to nepovedlo. Věci uvnitř jsou přichycené tak, aby se nedaly vytáhnout. Obalení ochrannou folií se ukázalo jako neocenitelné. Do krabic se přes fólii těžko někdo za pár okamžiků dostane. Vřele doporučuji.

Arabské taxi

Letiště Davida Ben Guriona je na půli cesty mezi Tel Avivem a hlavním městem Jeruzalémem. Je šabat, takže ….. nic nejezdí. Tedy nic oficiálního a nic židovského. Naštěstí mezery na dopravním trhu využívají arabští přepravci a jezdí s tzv. šerůty. Jsou to dodávková taxi, která křižují hlavní meziměstské i městské trasy. Čekají, až se naplní pasažéry a vyjedou. Výhoda je, že vás jako taxi zavezou tam, kam si řeknete. Cenově jsou mírně nad běžným linkovým busem. Před letištěm nakládáme do „jeruzalémského šerůtu“ krabice s koly. Krátké smlouvání a za 15 euro na osobu vč. kola jedeme. Je to za cca 60 km s nadstandardní bagáží věru láce. Kolik by si asi řekl pražský taxikář za cestu do Kolína? 
Řidič vyjíždí po dálnici na východ, neustále telefonuje, za jízdy přepočítává peníze, a rozhodně nejede pod sto třicet. Po hodince a různých zastávkách spolupasažérům jsme v Jeruzalémě. Svítá a město se halí do mlžného oparu. Jsme vysoko, téměř šest set metrů nad hladinou moře a je výrazně chladněji než v Tel Avivu

Jeruzalém

Město překvapí svojí členitostí. Žádná pouštní placka mezi palmami. Kopce, hluboká údolí, cyprišové lesíky, skály a na kopcích příměstské vilové čtvrti. Vystupujeme v srdci starého města u Damašské brány. Vítej ve Svatém městě, poutníče! Křižákům to sem trvalo pět let, my jsme to stihli za šest hodin.
Vykládáme krabice a báglíky. Pár prvních fotek na Liborovu kartu a přesun do hostelu. Je to asi tři sta metrů. Po kluzké a mastné jeruzalémské dlažbě vlečeme na etapy každý svůj bike. Jsme v srdci starého města, uprostřed arabské čtvrti, zatím nezvykle klidné, ale s neodmyslitelným pachem a odpadky. Potkáváme první ozbrojené izraelské hlídky se samopaly, v plné polní a v neprůstřelných vestách. Chasidští Židé v kaftanech a kožešinových kloboucích pospíchají k modlitbě a první arabští obchodníci zavážejí na dřevěných kárkách čerstvou zeleninu. Ještě pár kroků a jsme „doma“. Bydlíme přímo na Via Dolorosa. Třetí zastavení Křížové cesty je přímo u našich dveří, mohutná zlatá kopule chrámu na Haram Aš Šaríf pár desítek metrů a u Zdi nářků jsme volným krokem za pět minut.

Večerní pohoda

První den jsme se aklimatizovali, prošli všechny klasické jeruzalémské pamětihodnosti starého města i Olivovou horu na druhé straně údolí. Funguji jako průvodce, neb mám z podzimka turistický „náskok“. Docela jsme si za dnešek naložili. Je krásný teplý večer, předposlední březnový den, vane příjemný větřík a teplota je kolem dvaceti. Dáváme si moc dobrý izraelský pivo a relaxujeme na zahradě pod palmami. Pod námi tepe večerní arabská čtvrť a do zahrad se linou úžasné vůně z jídel pouličních prodavačů placek, fazolí, fálafelu a grilovaného masa. S modlícími se Židy u Zdi nářků začaly současně zvonit  zvony křesťanských kostelů a z věže blízkého minaretu svolává muezzin k modlitbě. Na chvíli mě napadá, že je to zhmotnění ideálu tolerance. Kdyby tak všechny odlišnosti tohoto světa končily jen u zvonů, minaretů a lístečků zasunutých do zdi Davidova chrámu….
Večer rozbalujeme krabice a vybalujeme biky. Na první pohled se zdá, že je všechno v pořádku. Osazujeme nosiče a brašny. Po dnešním náročném dni a noci probdělé v letadle odpadávám, resp. upadávám do mrtvolného spánku. Ani neregistruji další spolunocležníky v rozlehlé noclehárně rakouského hospice „Svaté Rodiny“.

Návštěva cykloservisu

Druhý den vyrážíme jen tak na lehko vyzkoušet kola. Můj Specialized Rock Hoper fachá naštěstí bez problémů. Liborova Merida nikoliv. Střílí kazeta a bike je prakticky nepoužitelný. Má z letadla parádně ohlý držák přehazovačky a problém ještě násobí redukce pro uchycení nosiče, anžto Liborovo kolo pro něj nemá separátní uchycení v návarku zadní stavby. Pomalu projíždíme ze starého města do moderních čtvrtí. Je neděle, pro Židy první pracovní den, takže docela rychle nacházíme ve čtvrti Nachalat Šiva outdoorový obchod a kupujeme dvě kartuše do vařiče. Dostáváme radu, kde hledat  bikeservis. Našli jsme ho, ale pohled do jeho útrob v nás nebudí velkou důvěru. Naštěstí jsem během své podzimní návštěvy náhodně objevil v jeruzalémské německé čtvrti (založena ve dvacátých letech německými přistěhovalci) cykloobchod jako u nás. Vyrazili jsme tam. Měli jsme problém s komunikací. Pánové byli velmi ochotní, nicméně hovořili pouze hebrejsky. Chvilku nám tlumočil perfektní angličtinou náhodný kolemjdoucí a pak mě napadla spásná myšlenka, kterou jsem později použil mnohokráte. „Gavaritě po ruski? Da, da, kanešno.“ A tak jsme se domluvili. Mechanik, nemaje origoš držák na Meridu, nakonec přehazovačku „zbastlil“. Dlužno říci, že perfektně. Vydržela fungovat dalších pět set padesát kilometrů.

Východní Jeruzalém

Brouzdáme starým městem a nakupujeme trochu proviantu. Rýži, konzervy s fazolemi, pro mě váženou chalvu (pastu ze sezamu a cukru) a placky, tedy pita chleba. Nakonec jsme dalších čtrnáct dní jeli v podstatě na pita placky a pivo. Taková pouštní monodietka, ale nám chutnala.
Večer vyrážíme na malou projížďku a vyzkoušení opraveného kola do David City – nejstarší části Jeruzaléma. Sjíždíme kolem Getsemanské zahrady dolů, projíždíme kolem vykopávek v Kidrónském údolí, kde záhy končí běžná „tourist area“. Jedeme dál, opouštíme židovskou enklávu a vjíždíme do východního arabského Jeruzaléma. Pořád s kopce. Jde to fajn, kolem typické arabské baráky, typický nepořádek, hrající si děti, různý prapodivný vehikly a náklaďáky. Smráká se. Nakonec jsem zavelel k návratu, neboť mi začalo být z okolí poněkud úzko. Na zpáteční cestě jsme projeli kamennou sprškou od arabských výrostků. Na Libora běžná arabská realita udělala takový dojem, že se po zbytek cesty ptal, jestli náhodou nepojedeme přes arabská území. Že by to případně objel. Večer jsem se díval do mapy. Trochu jsme to přehnali. Ještě kousek a byli bychom dojeli do Betléma, který je plně v palestinské správě.
Máme za sebou prvních dvacet kilometrů a veleúspěšné jednání s vedením hostelu o krabicích. Vysvětlili jsme naši prekérní situaci s „šabatovou“ letištní úschovnou. Paní ředitelka byla velmi vstřícná, takže jsme mohli další dva týdny nechat krabice v hotelu. Teď už můžeme v klidu vyrazit na plánovanou cestu Svatou zemí.