Přípravy na cyklocestu do Izraele

Je podvečer, 30. březen 2008, a jsme na „technické“ vyjížďce ve východním - arabském Jeruzalémě, de jure na území státu Izrael, de facto úplně někde jinde. Začíná naše šestnáctidenní pohodové kolování po zemi krále Davida. Ale zatím to, zdá se, v pohodě moc není. Máme problémy s jedním bicyklem, ředitel hostelu nemá evidentně cyklisty rád a nevíme tudíž, kde uskladníme krabice pro kola na zpáteční cestu letadlem domů.
Ale hezky popořádku…

Jak to začalo

Neznám moc lidí, kteří by kdy individuálně byli v Izraeli. Většina známých, kteří o naší cestě věděli, nás považovala dílem za sebevrahy a dílem za blázny. Obecné povědomí o státu Izrael je v naší zemi velmi chabé, povětšinou otesané televizními zprávami. U Izraelců to je naopak. A nejen proto, že zdejší nejrozšířenější značkou auta je škodovka. Izraelci totiž velmi dobře Československo znají, mají nás rádi a velká většina z nich i byla v Praze, kterou považují za město patřící k tisícileté židovské historii. Rozhodně toho o nás a naší zemi vědí běžní lidé více, než my o nich. A nepletou si nás s Jugoslávií nebo Polskem. Jejich povědomost o Česku je rozhodně hlubší.

Úvodní průzkum země

Loňské (2008) jarní putování po Izraeli jsem začal předloni (2007) na podzim krátkou týdenní návštěvou Jeruzaléma a Tel-Avivu, abych si na vlastní oči a kůži ověřil realitu, která je u nás pro většinu lidí velmi zkreslená a až chiméricky strašidelná. Letenka byla za dobrý peníz a do Izraele jsem se chtěl koneckonců podívat vždycky. Po týdnu jsem se vracel s jistotou, že se určitě na jaře vrátit chci, že to za to stojí a že si určitě beru kolo. Na druhou stranu jsem si odzkoušel různé zvláštnosti denního života v Izraeli, zvykl si na všudypřítomné kontroly a zažil pro nás nepříjemnou realitu sobotního šabatu, kdy např. vůbec nejezdí žádná hromadná doprava a jídlo si koupíte většinou jen u Arabů. 

Problémy se stanovením termínu

Začalo plánování a příprava. Nikdy jsem kolo nepřepravoval letadlem, netušil jsem, co si s sebou vzít na pouštní putování a jakou zvolit optimální trasu s ohledem na bezpečnost a politicko-vojenské uspořádání na východ od Jeruzaléma.
Nejlepší čas pro návštěvu Izraele je jaro a podzim. Přes léto jsou teploty velmi vysoké a země vyprahlá. Určitě bych pro cykloputování doporučil jaro. Na podzim je problém s délkou slunečního svitu. V říjnu je tma už před šestou. Navíc je země opravdu jeden troud a vypadá velmi nevábně. Jaro je časem, kdy se probouzí příroda, poušť se zazelená, teploty pro cyklistiku jsou ideální a vidět je i koncem března do osmi večer. Začátkem dubna ustávají na jih od Jeruzaléma srážky a nehrozí nepříjemné deštíčky.
Vzhledem k tomu, že jsme jeli do země tří náboženství (křesťanství, islám a judaismus), bylo nutné přesně zvolit termín odjezdu a příjezdu. Je dobré se podívat na křesťanský i židovský kalendář, aby se termín cesty nekryl s nějakými významnými náboženskými oslavami. Prokombinovat počasí, svátky a volná místa v letadle je docela oříšek. Vloni (2008) byly Velikonoce velmi brzy a hlavní židovské svátky Pesach relativně pozdě, takže prvních čtrnáct dubnových dní přesně sedlo. O Velikonocích je totiž Jeruzalém plný křesťanských poutníků, nejsou volné ubytovací kapacity a ceny stoupají. Totéž o židovském Pesachu, kdy ještě na více než týden Izrael zmrtví, zavře většina obchodů, omezeně jezdí MHD, a vůbec je dost složité cokoliv zařídit a podniknout. Letenku jsme kupovali půl roku předem, jelikož lety do i z Izraele jsou standardně zaplněné. Praha slouží i jako mezistanice pro Židy, kteří do nebo z Izraele stále cestují po celém světě.

Vybavení

Původně jsme měli jet ve třech, Libor, Pavel a já. Jenže Pavla týden před odletem zradila záda. Zůstali jsme s Liborem ve dvou. Letěli jsme s ČSA, povolená váha do nákladového prostoru byla 23 kg, plus jsme měli povoleno 5 kg navíc, takže 28 kg celkem a standardně 12 kg na palubu. Dost na to, aby člověk chtěl balit i blbosti a málo na to, aby měl problém zabalit i to nejnutnější. Nakonec jsem se „trefil“ úplně přesně. Téměř všechno se každému z nás vešlo do běžné festovní krabice od velocipedu. Kolo, helma, minimum oblečení, spacák, alumatka, vařič, ešus, nosič a expediční vodotěsné, resp. prachotěsné brašny Sportarsenal, minimum jídla, toaletní potřeby, základní zdravotní materiál, léky, jonťáky a mapy. Žádné zvláštní vybavení, technika ani nářadí. Běžně to, co vozím v podsedlovce u nás. Nadstandardně jsem měl k běžnému třílitrovému Camelbagu ještě jednu náhradní třílitrovou vložku. Spolu s PET láhvemi tak každý z nás mohl vést devět litrů tekutin. Já jsem měl navíc fotobrašnu s Nikonem 70s a dvěma objektivy. Brali jsme opravdu jen to nejnutnější vědomi si toho, že jedeme do kulturní země a ne někam na Mars. Zvažoval jsem stan, ale nakonec jsem ho nechal doma a udělal jsem dobře. I spacáky jsme vytáhli jen jednou. Příště bych je nebral.

Mapy a trasa

Trasu jsem měl jasnou od začátku. Jeruzalém – Mrtvé moře – Rudé moře – poušť Negev – Tel Aviv. Tedy jižní Izrael. Údajně lepší cyklotrasy a geograficky příjemnější je severní Izrael kolem Genezaretského jezera, ale já jsem vždycky chtěl na jih do pouště. Kupodivu internetových informací kolem cestování na kole ve Svaté zemi je jako šafránu. Moc se toho člověk nikde nedozví. Paradoxně nejvíce na německy psaných stránkách, možná něco na izraelských, ale tam si člověk v hebrejštině příliš nepočte. Ani přímo v Izraeli to není lepší. V knihkupectví něco jako soubory cyklomap nenajdete, ve sportshopech také ne a i automap je obecně poskrovnu. Nakonec jsem si na podzim v Jeruzalémě koupil autoatlas 1:162000 (www.carta.co.il) a dlužno říci, že byl dokonalý. Přehledný, přesný s vyznačenými památkami, zajímavostmi, ubytováním a přesným kilometrovníkem podél značených cest. Kupodivu, kde byl v mapě domeček s postýlkou, tak tam vždy opravdu ubytování bylo a mohli jsme se i na další informace spolehnout na sto procent.
Z hlediska strategické bezpečnosti státu ignorují izraelské mapy okolní země, které jsou jen bílou plochou, a to i když se jedná o relativní přátele, jako je třeba Jordánsko. Zajímavé, že podobně je to i na Google Maps. Dáte-li zobrazit mapu, tak se na území Izraele nic neobjeví, jen státní hranice. Silnice, cesty a další můžete jen tušit. Takže jsem kombinoval tištěný autoatlas se satelitem Google, kde komunikace vymazat nelze. Zajímal mě profil trasy a především obydlenost krajiny, resp. jsou-li na satelitním snímku v rámci jednotlivých etap budovy a osady, kde by se dala natankovat voda.

Plánování cesty přes smíšená území

Zásadní otázkou byla etapa z Jeruzaléma k Mrtvému moři. Je to území smíšené izraelsko-palestinské správy. Okrsky na západ od řeky Jordán připadnuvší plně pod palestinské vedení jsou na mapě sice zvýrazněny různými barvami, jenže při pohledu na mapu není přesně jasné, jestli silnice přes toto území jde či nikoliv. Na východ od Jeruzaléma je navíc vztyčený onen diskutovaný bezpečnostní plot a „optimální“ cesta jednoduše vyčtená z mapy může končit dráty - a šlus. Navíc jsme netušili, jestli nebudou problémy s průjezdem na izraelských kontrolních check pointech. Bezpečnostní situace se stále mění. Bohužel tyto informace nelze nikde najít. Ani na Izraelské ambasádě, ani aktuálně na netu.
Naštěstí jsem pár měsíců před odjezdem získal úplnou náhodou velmi důležitý kontakt na našeho krajana žijícího léta v Jeruzalémě. Byl velmi milý a dal nám cenné rady. Přímo v Izraeli doporučuji, máte-li jakékoliv pochybnosti ohledně cest a silnic, vždy se předem zeptat na nejbližší policejní stanici. Najdete ji snadno. Je to vždy pevnost obehnaná zdí, drátem se „žiletkami“, zátarasy a palposty. Naštěstí každý policista, se kterým jsem kdy v Izraeli mluvil, byl velmi ochotný a sdílný. Navíc vám nikdy nic nezakazují, jen doporučují. Žádné vyhrožování a pokuty. Mají svých starostí dost a prkotinami se nezabývají. Ani policie ani armáda. Neshledají-li vás jako potencionální nebezpečí, je to jen vaše věc, nedbáte-li jejich doporučení. Například vjedete-li v Negevu do nádherné volné krajiny, kde však izraelské tanky střílejí ostrými náboji a kolem silnic vedou cedule s upozorněním na miny. Jestli tam opravdu jsou, jsme nezkoušeli, ale tanky jako malé angličáky po okolních kopečcích jezdily.

Komplikace před odletem

Ještě doma, krátce před odletem, jsem při ověřování informací na oficiálním webu letiště Davida Ben Guriona v Tel Avivu  zjistil, že během šabatu zde nefunguje úschovna zavazadel, ačkoliv má mít otevřeno nonstop. My o šabatu přilétáme i odlétáme. Drobnost, která může zhatit i jinak perfektně připravenou akci hodnou agenta 007. To byl problém. Počítal jsem s tím, že po příletu vybalíme velocipedy, nahodíme bagáž a prázdné krabice necháme čtrnáct dní v úschově připravené na zpáteční cestu. Pro nezasvěcené – šabat je pro Židy čas volna, modliteb a klidu. Šabat trvá od pátečního do sobotního západu slunce. Třeba i izraelská dopravní letadla mají letový řád naplánovaný tak, aby do šabatu byla na zemi. Takže ani úschovna nepremává….
Nakonec jsme změnili plány, cyklotrasu cesty nechali původní, o den ji zkrátili a on line jsme si na poslední tři dny objednali v půjčovně dodávku. Což bylo taky napínavé a o nervy, leč vyšlo to. Jiná možnost, jak dopravit do Tel Avivu a na letiště v Jeruzalémě uskladněné krabice na kola, nebyla. Nakonec jsme si řekli, že máme auto a tak se podíváme krátce i na sever Izraele do Haify.