Jízda k Mrtvému moři

První dálková etapa

Vyjíždíme po vydatné snídani směr Hebrejská univerzita. Napojujeme se na hlavní výpadovku ve směru na Jericho a k Jordánské hranici, tedy přímo na východ. Prvních pár kilometrů žádný med. Je to normální dálnice, nicméně řidiči jsou ohleduplní. Větší problém je bordel na krajnici. Dráty, střepy z lahví, hřebíky… Už jsem viděl ty defekty co deset kilometrů. U Libora by to byl průšvih, protože bychom museli zrušit „vybastlené“ uchycení přehezky. Nakonec jsem píchnul za celou cestu jenom já a to paradoxně v panenské přírodě na dně kráteru Mechteš Ramon. Krátce po výjezdu z Jeruzaléma teče u silnice potok! Zvláštní obrázek. Pouštní krajina s potokem. To ještě ale netušíme, co jsou potoky v poušti. Potkáváme první beduínský tábor. Žádné stany z velbloudí kůže a konvička s kávou nad ohništěm z velbloudího trusu. Jen baráky z plechů, kozy a ovce mezi otřískanými pickupy, toulaví  psi a lidi, kteří jsou možná šťastní, ale na první pohled vypadají velmi uboze. 
Dálnice končí po dvaceti kilometrech. Navazuje obyčejná okreska, ale s dálničním provozem. Trochu nepříjemný, ale naštěstí jen pár kilometrů. Kolem je hezká kopcovitá krajina se zelenými trsy trávy, keři a kvetoucími kytkami. Na obzoru je ještě vidět Jeruzalém a před námi nalevo tušíme Jericho – údajně nejstarší město světa.

Nejnižší místo na zeměkouli

Začíná typická izraelská silnice, která nás bude provázet až do konce. Za krajniční čárou je další „odstavný“ pruh, takže je cesta vlastně dvouproudá, resp. čtyřproudá. Do odstavného pruhu se klidně vleze tank. Další Izraelská zvláštnost. Myslím, že ten pruh je tam právě z vojensko-strategických důvodů - pro ten tank. Ať je to jak chce, pro cykloturistiku je to ideální. Přichází obligátní místo pro turistické foto. Dvacátý třetí kilometr za Svatým městem – Sea Level, hladina moře. Malé parkoviště, obelisk s vyznačenou mořskou hladinou, tedy nula metrů nad mořem. Na plácku postává beduín s obvyklým unuděným a přežvykujícím velbloudem, který dělá za bakšiš křoví pro foto. Dále už jen klesáme až na nejnižší místo na Zeměkouli, na úroveň - 417 metrů. Za zatáčkou poprvé vidíme v dálce hladinu Mrtvého moře. Zastavujeme na kafe u benzínky. Kolem podél silnice se prodávají různé „vkusné“ suvenýry. Skoro jako vietnamská tržnice v Dubí. Ale obrněný a prachem pokrytý Hummer izraelské pohraniční patroly s kulometem na střeše nám připomíná, že nejsme u Teplic, ale na dohled od řeky Jordán. Projíždíme prvním izraelským check pointem se zátarasy a pásy na propichování pneumatik. Náš neobvyklý cestovní prostředek, česká vlajka na helmě a český pas nám bez problémů zajišťují průjezd dál.

„Možná po vás budou střílet!“

Jsme kousek od Death Sea. Z Google Earth mám naměřeno, že k řece Jordán, která se zde vlévá jako jediný přítok do Mrtvého moře, je to asi tři kilometry. Vjíždíme na prašnou polňačku vinoucí se k hranici, ale zastavuje nás závora a holka se samopalem. Vedle jsou plechové baráky a nocležny pro vojáky. Na stožáru vlaje krom všudypřítomné vlajky s Davidovou hvězdou i prapor s tančíkem. Takže v těch barácích asi nebudou jen starý pneumatiky. Na mapě je značený „nefunkční“ přechod do Jordánska Abdullah Bridge. Nechci proniknout do země krále Huseina, chci jen vidět Jordán, „řeku všech nadějí“. Vysvětlujeme holčině naše přání a ona po krátké konzultaci s nadřízenou šarží zvedá závoru. „Ale možná po vás budou Jordánci střílet“, říká. „Střílet a proč proboha?, ptáme se. „Je to hraniční pásmo a nepoužívaný přechod. Můžete klidně dál, ale jen na vaše vlastní riziko“, usmívá se. Dochází nám, že to myslí vážně. Nejsme v Brdech, ale ve stále horkém pásmu, kudy prošly všechny izraelsko-arabské války posledních padesáti let.
Projeli jsme „on our own risk“ závorou a jedeme dál. Poslední barák a pak jen prašná cesta dál. V dáli tušíme potok Jordánu a jordánskou hranici. Všude je klid a pofukuje větřík. Tam kousek naproti stál před pár tisíci lety Mojžíš a vzhlížel „ k nám“ do země zaslíbené. Napravo jsou oplocené a patrně zaminované plochy země nikoho. Raději nebudeme dělat hrdiny. Obracíme a šlapeme kolem vojáků zpátky.

Mrtvé moře

Začíná být pěkné vedro. Je sice poslední březen, ale připomíná mi to český červenec. Jsem rád, že mám tropiko s dlouhým rukávem a ksichtík namazaný čtyřicítkovým faktorem. Fouká silný vítr, který budí zdání chladu, ale zvyšuje nebezpečí spálení. Libor má dlouhé kalhoty i triko. Já jedu v freestylových kraťasech, a přes obličej mám H.A.D. šátek. Začínám chápat, proč se lidé na poušti balí od hlavy k patě.
Další zastávkou je Kumaran. Osada na úpatí skal, cíl většiny turistických výprav. Místo, kde začátkem minulého století nalezl beduínský chlapec při hledání zatoulané kozy vysoko ve skále soustavu jeskyň. Ve slujích byly nalezeny hliněné nádoby a v nich díky suchu tisíce let zakonzervované tzv. kumaránské svitky – první písemné biblické záznamy.
Důsledně dodržuji pitný režim a z obou třílitrových Camelů mizí voda. Po pár kilometrech jsme poprvé bezprostředně u Mrtvého moře. Pobřežní silnice kopíruje kopce, je to dost šlapání. Potkáváme i další izraelskou specialitu – brody. Co pět kilometrů jsou přerušená svodidla, na krajnici vodoměr a kolem zbytky větví a naplavenin. Na okolních skalách jsou vymleté vodopády. Přívaly vod po zimních deštích musí být impozantní. Samotná hladina Mrtvého moře začíná vesměs mnoho set metrů od silnice, která prý ještě před dvaceti lety vedla po břehu. Je to ekologická katastrofa. Za padesát let bude z Mrtvého moře jen louže. Voda moře je krásně tyrkysová a břehy svítí bělobou vykrystalizované soli. V žádném případě se nedoporučují jakékoliv procházky po břehu a vyschlém dně. To skrývá bahnité laguny, kaverny překryté tenkou vrstvou suchého bahna a zrádné trhliny.
Po celém břehu jsou místa s vybagrovanými dírami, kde se těží bahno a jedinečné minerály. Izraelská státní firma Ahava jako jediná smí těžit a kontrolovaně „drancovat“ dno. Přes obligátní check point projíždíme zpět na území plné izraelské správy a kousek za ním dáváme voraz na křižovatce u osady Mizpeh Shalem.

Zašlá sláva oázy Ein Gedi

Přijíždíme do Ein Gedi (Kozoroží Pramen), ubytováváme se v jediném tamním hostelu a vybalujeme. Na tacháči je 83 kilometrů. Slunce zapadá, ochladilo se. Jsme u Mrtvého moře a není prostě možné čekat do zítřka. Musíme TAM. Musíme si na vlastní kůži ověřit ty báchorky o tom, že se v Mrtvém moři nemusí plavat. A věřte nebo ne, nemusí. Fakt ne. Když šlapete vodu, což jde dost těžko, koukáte z vody jako špunt. Zanořit se po bradu nelze. Když se položíte, klidně si můžete číst noviny. Plavat prsa skoro nejde a kraul je úplně nemožnej. Vztlak vás láme vejpůl a navíc je voda ne slaná, ale hořká a tak hnusná, že lok je nejen nepředstavitelný, ale z hlediska iontové rovnováhy těla asi i velmi nebezpečný.
Ein Gedi si člověk představuje jako krásné turistické centrum. Alespoň podle toho, jak se v průvodcích prezentuje. Byl jsem hodně zklamaný.  Pár divných domů, staveniště mostu přes wadi, špinavý kemp,  omšelá pláž, žádný obchod. Na druhé straně silnice skleníky a háje datlových palem. Vlastní pláž je díky ustupující hladině moře spíše schodiště ze břehu do vody. Kolem oprýskané slunečníky v designu á la Istrie roku 1972. Vlastní národní park a archeologické expozice v terénu jsou ale velmi pěkné.

Trek do Wadi Argot

Druhý den máme první plánovaný jednodenní cykloodpočinek. Vyrážíme na devítihodinový trek do Wadi Arugot a Wadi David. Kaňonem jdeme mnoho hodin proti proudu potoka vyvěrajícího z pramenů ve skále. Kolem je krásná příroda národního parku, nádherný Davidův vodopád. Otevírají se nám úchvatné pohledy na oázu a hladinu Mrtvého moře pod námi. V potoce jsem chytil sladkovodního kraba a ve skalní díře u cesty na nás cení zuby daman skalní. Potkáváme skupinku Čechů, kteří přebývají v nedalekém kempu. Kolem vody je spousta bujné vegetace, trav a stromů. Trek rozhodně stojí za to. A rozhodně na celý den. Trochu jsem podcenil „mazací“ UV ochranu, tak si balím ruce kapesníků, přes obličej mám šátek a sluneční brýle. Moje maska budí nevoli u spolutrekujících židovských turistů, kteří nás posměšně zdraví arabsky. Libor taky podcenil. Zbytek cesty mu krvácí spálené uši.
V noci máme trochu problémy s umravněním ubytovaných školáků, kteří ve tři ráno hrají na hřišti pod okny fotbal. Pár důrazných českých slov a výhružka v recepci, že nebudeme platit za nocleh, ponoří noc nad oázou opět do klidu.
Další den nás čeká Sodoma Gomora a rozpálená Aravská poušť.