V žáru Aravské pouště

Koupačka v moři

Podél břehu Mrtvého moře opouštíme oázu Ein Gedi. Po šestnácti kilometrech míjíme nejnavštěvovanější archeologickou památku v Izraeli – pevnost Massadu a za hodinku vjíždíme do Ein Bokek – turisticko hotelového komplexu s plážemi, obchody a promenádou. Tady si naplno vychutnáváme koupačku. Vznášíme se ve vodě, dno je plné krystalů soli velkých jako třešně a na pláži vyvěrá ze dna termální pramen. Rusky hovořící rekreanti se patlají od hlavy k patě léčivým černým bahnem, které je všude ke koupi v malých sáčcích za deset šekelů. Když vylezete z vody a uschnete, není ku podivu na kůži žádná sůl, ale jste lesklí jako ještěrky a mastní jako namazaní krémem. Hážeme tedy důkladnou sladkou sprchu a vyrážíme dále. Všude jsou krystalické salinické útvary všech možných barev a tvarů. Fotíme obrázky jako z propagačních letáků cestovek. Idyla ale netrvá dlouho.

Sodoma a Gomora

Po dvaceti kilometrech sjíždíme k biblické Sodomě. Třeba to přímo u památek vypadá hezky, ale od silnice je to děs a běs. Prostě Sodoma a Gomora. Kolem cesty bordel, špína, jakési přečerpávací stanice slané vody, vyschlé mořské břehy a všude krystaly špinavé soli. Končí romantika, příroda a krásné podívání. Vjíždíme do krajiny „Dne poté“. Výheň, rez, sůl, oprýskaná potrubí „solovodů“, a v dálce komplex fabriky Dead Sea Works. Kulisa pro předpeklí, dům duchů a brána do ekologické nicoty. Neviditelná ruka trhu rve z útrob přírodního zázraku Mrtvého moře vzácné nerosty a sloučeniny. Horko, krajina bez jediné zelené rostlinky a nad tím vším obrovský komplex želených dopravníků, násypek, traverz a nakládkových ramp. Z brány vyjíždí jeden kamion za druhým. Tohle není ani zelená ani modrá planeta. To je planeta v posledním tažení.

Poušť Arava

Raději šlapeme rychle dál, ale ten obrázek mi zůstává natrvalo v paměti. Potkáváme první značku „pozor na velbloudy“. Budou jich ještě stovky. Jedeme stále po silnici č. 90, jiná tady nevede. Před námi je 35 kilometrů bez vody, benzínek, osad a civilizace. Vjíždíme do kamenité horké pouště Arava. Vpravo vysoké skály, vlevo kamenitá poušť a jordánská hranice. Silnice každou chvilku přerušují brody přes vyschlá wadi. Musí to být úchvatné, když se pouští z hor valí voda.
Šineme se dál v poněkud monotónním tempu krajinou beze změn. Průměrná rovinka má deset kilometrů. Přešlápnete ji, malá zatáčka mezi skalami a další osmikilometrová rovinka. Furt dokola. Je vedro, fouká vítr a nízká vlhkost vzduchu dělá dojem naprosté klimatické pohody. Jsme komplet zabalení do dlouhých kalhot a trička. Na hlavě mám svůj oblíbený kokosák, ale když si večer sundám helmu, mám na své holé lebce pod větracími otvory Bellky vypálené dva okrouhlé rudé fleky.
Vjíždíme do kibucu Ein Hatzeva. V osadě je údajně nejstarší strom v Izraeli. Musíme se rozhodnout. Buď skončíme tady, relativně čerství, nebo pojedeme dál. Další možnost  přespat je až po cca pět a dvaceti kilometrech. Volíme variantu pokračovat. Čeká nás nejdelší silniční rovinka na naší cestě. Slunce se kloní k západu, provoz na silnici mírní. Je půl sedmé večer, když odbočujeme na úzkou asfaltku vedoucí do mošavu Ein Yahav těsně u jordánské hranice.

Ubytování v Mošavu Ein Yahav

Mošav je osada zaměřená na soukromé zemědělství. Takový konglomerát soukromě hospodařících rolníků. Větší či menší seskupení budov kolem prastarých zdrojů vody – oáz. Končíme v nádherném privátním hostelu pod vzrostlými palmami. Krásné útulné dřevěné domky s rozsáhlou terasou. Když paní majitelka vidí, jak mi chutnají datle z mističky na stolku u televize, otevírá skládek a z velké kádě nabírá další. Domácí, z palem před domkem, velké, šťavnaté a sladké. Splivnul jsem asi půl kila. Libor není na sladké, takže víc zbylo. Esemsekuju to domů. Obratem přichází odpověď: „Tak to se teda po ….“. Druhý den vím, že měli pravdu. Ale dal bych si hned repete.

Ráj v poušti

Jdeme si koupit do krámku pivo a chleba. Procházíme se po pravoúhlých zastíněných ulicích. Osada je celá pod palmami a mezi nimi krásné funkcionalistické domečky obalené hrozny rozkvetlých květin. Ráj v poušti. Manžel majitelky hostelu nám ukazuje fotky okolí mošavu během zimních záplav. Z hor se přižene voda a zůstane v prohlubních kolem osad. Tisíce hektarů zatopené půdy, miliony litrů vody pro pouštní oázy, studně i plantáže paprik a rajčat. Příroda je tu úžasná.
Pan domácí je fajn dědek. Jezdí si po světě, fotí a byl úplně všude. Prahu má velmi rád. Moc pěkně jsme si pokecali. I když jeho angličtina je ještě horší než moje basic level english, rozuměli jsme si srdcem. Hostel je vyzdoben technickými starožitnostmi z dob prvních židovských osadníků mošavu. Staré konvice na čaj, primus, hrnce pověšené na fíkusu, který je vysoký jako ořech na naší zahradě. Má to atmosféru a genia loci. Vyměňujeme si adresy a jdeme spát, je krásný večer. Na tachometru je číslo 116. Další den bude velmi náročný.

Krize

Našlapujeme kufry a vyrážíme spolknout dalších pár desítek kilometrů pouštní štreky. Jedeme na těžko, máme klasický horský kola na terénních gumách, klima taky není jako u Třeboně, takže včerejší stovečka byla dost. Zajíždíme k občerstvení do kibucu Sapir. Při nákupu hážeme řeč s místními a heleme, první oslovený Sapiřan jezdí do Špindlu na lyže. No, svět je malej.
Bolí mě zadek, fouká děsně silnej vítr, je vedro, sucho a vůbec mě to dneska nebaví. Libor je na tom stejně. První krizovka se blíží.
Projíždíme kolem největšího přírodního sezónního řečiště v Izraeli – wadi Paran. Most a technické řešení vodoteče dává tušit velikost a mohutnost vodního přívalu. Koryto je široké jako jeden a půl Vltavy pod Karlovým mostem a hluboké kolem deseti metrů. Začátkem dubna je však již úplně vyschlé a neškodné. Wadím se žene z pouště prach a vítr, který nás úplně zastavuje. Na kole mě jen tak nic nevadí, ale jediné, co mě spolehlivě psychicky odbourá, je protivítr. Musíme zastavit v osadě Paran, uvařit silný kafe, poprvé vytáhnout pytlík z Glukopurem a směs na akutní zavodnění, datle a tuňáka v konzervě. Je to naše blbost. Podcenili jsme hydrataci a těla nám to dávají vědět. Máme před sebou dalších třicet kiláků, kde není vůbec nic. Vůbec NIC. V podvečer končíme s tři a osmdesáti kilometry ve šlapkách v kibucu Yahel. Původní plán počítal dojet o dvacet dál, ale nešlo to.
Čeká nás 68 kilometrů vzdálené město Eilat na pobřeží Rudého moře. Bizardní svět na hranici třech států.