Z mondénního Eilatu do písečné bouře Negevu

Poznáváme okolí

Couráme se po městě, je pět a padesát stupňů (Celsia !) a fouká silný vítr, který z pouště zvedá prach a písek. Máme den na zotavenou a na přípravu přesunu busem do středního Izraele. Vyrazili jsme jen tak na lehko a bez brašen na malou projížďku směr Egypt. Hranice je asi dvanáct kilometrů od centra Eilatu a silnice vede podél moře - Rudého moře, kolem pláží a notoricky známého eilatského Podmořského světa se žlutou ponorkou, kolem terminálu pro obchodní lodě a obrovských ploch skladů s japonskými auty. Na několika místech jsou pláže zcela nepřístupné a jinde jsou jen vyhrazené koridory pro vstup do moře. Jde o nutnou ochranu korálových útesů a program regenerace podmořského života. Ale stejně je romantika ta tam. Sedíme na pláži, místo písku úlomky korálů, díváme se na hory na druhé straně zálivu a …. kolem si to šine tanker. Ale jinak se Izraleci snaží tenhle svůj malý kousek korálového pobřeží chránit a uchovat pro budoucnost.

Potápěči na silnici

Přímořská silnice má také jednu nevídanou pikantnost. Všude jsou potápěčská centra a školy, kde si lze půjčit výstroj pro ponor. Žabáci se v centru obléknou a komplet nastrojeni vyrazí těch sto metrů k moři. Musí ale přejít silnici - po přechodu. Takže zastavíte na červené a po zebře kráčí směr mořský příboj dva potápěči s ploutvemi na nohou a s lahvemi na zádech. Někde není mořský břeh ani vidět, takže je to, jako byste v Řevnicích u nádraží potkali oblečeného potápěče. Moře je studené, na koupání to moc není. Jsou vlny. Kouknem na korály, na pár barevných ryb a stihneme si spálit záda. Večer se ještě procházíme po promenádě u kýčovitých hotelů, obdivujeme nádherný západ slunce na horami a večer jdeme brzo spát. Zítra nás čeká velká neznámá a potřebujeme se vyspat.

Armádní vytěrák  

Je ráno 6. dubna. Slunce pálí, stojíme na eilatském autobusáku a čekáme na přistavení busu do srdce Izraele - pouštní osady Mitzpeh Ramon. Jestli nás vezmou i s koly nezabalenými do krabice, nevíme. Je to na řidiči. Pán byl fajn, jen mávnul rukou a ukázal nám, kam složit biky. S námi nastoupilo do busu kvanta vojáků a vojaček v polních uniformách. Byli jsme jediní civilové. Vyrážíme. Navzdory předpokladům uhýbáme už ve městě směrem na západ a začínáme šplhat do strmých skal nad Eilatem. Jedeme evidentně jinudy než je obvyklá trasa. Pohledem do mapy zjišťuji, že jsme se napojili na pouštní silnici podél egyptské hranice. Všude skály, žádná zeleň, jen asfaltka. V kopcích zastavujeme u jiného porouchaného linkáče, který také veze vojsko. Většina z nich nastupuje k nám. V autobuse není k hnutí. Sedíme mezi khaki obleky, batohy a automatickými puškami. Izraelský vojandy se cestou malují, poslouchají mpéčka a telefonují. Nikoho netankuje, že k uniformě a kvéru mají civilní sandály.
Ukazuje se, že autobus je dobrý vytěrák, který projíždí každou vojenskou základnu v jižním Negevu. Vždycky uhne někam do pouště mezi skály a ejhle - po pár kilometrech se objeví tu kasárny, tu parkoviště s tanky, tu letiště, kde stojí dopravní boeingy a stíhačky. Příroda je úžasná, ale foťák radši nevytahuju. Po dvou hodinách vystupujeme v městě Micpeh Ramon na úpatí kráteru.

Písečná bouře

Citelně se ochladilo z Celsiovy padesátky v Eilatu na necelých dvacet tady. Fouká a z pouště se cosi divného žene. Je to mrak, který se rychle blíží. Ubytováváme se v hostelu a hned vyrážíme na procházku ke kráteru. Ubytovna stojí téměř na jeho hraně. Otevírá se nám úžasný pohled na největší přírodní kráter na Zemi - Mechteš Ramon. Asi osmdesát kilometrů dlouhý a kolem třicítky široký zásek do zemského povrchu způsobený asi dopadem meteroritu. Musela to být šlupka. Stěny kráteru jsou téměř kolmé a padají do hloubky tří set metrů.
Rychle fotíme. Z náhorní plošiny nad kráterem se z východu žene žlutošedá kolmá stěna čehosi. Ještě stačíme zapadnout do hostelu a na Ramon udeří písečná bouře, která do ulic města vehnala jemný písek a prach z pouště. Ležíme zakutaní v posteli, pijeme horký čaj a na okna naráží vichr a bubnuje písek. Čina trvá celou noc. Ráno je fakt kosa, ale nádherně se vyčasilo a obloha je azúro. Jen moje oblečení na kolo je venku na šňůře pořád tak mokrý, jako když jsem ho včera večer pral. Před snídani klábosíme se spolunocležníkem, tři a sedmdesátiletým pánem z Německa, který sám šlape na kole napříč Izraelem. Bezva dědouš.

Na dně kráteru

Vyrážíme nalehko na túru do kráteru. Osm kilometrů brzdíme po serpentinách z hrany na dno kráteru, pak kousek po rovině a uhýbáme ze silnice do terénu. Mechteš Ramon je izraelská přírodní památka. Jsou v něm značené cyklostezky různé délky, obtížnosti a terénní povahy. Nic moc neplánujeme, jen zahneme a necháme se vést rovnou za nosem. Není kde zabloudit. Místo je to impozantní, ale jasně vidíte, odkud a kam jedete. Jste vlastně v takové gigantické vaně. Pevná cesta postupně mizí ve vyschlém řečišti plném balvanů a jemňoulinkého písku. Místy tlačíme, nadáváme, ale srdnatě jedeme dál. Stojí to za to. Kolem jsou rozličné geologické útvary, skály všelikých barev, suché keře, ale i množství rozkvetlých jarních květin a bylin. Mezi kameny se vyhřívají ještěrky a gekoni. Dojíždíme na křížení cest s rozložitou staletou akácií. Pod stromem je ohniště a táboření. Je to asi nejfotografovanější akácie v Izraeli. Je ve všech průvodcích a informacích o přírodě v Izraeli.

Magické ticho

Za pár minut se ozývá zvuk motoru a po chvíli se mezi balvany objevuje Land Rover, který pomalu skáče přes skály a písek k nám. V offroadu je anglicky mluvící rodinka a filmově vypadající průvodce. Zdravíme se, prohodíme pár vět a zadarmo si nechtěně vyposlechneme jinak placenou přednášku o původu kráteru a místní přírodě. Zatímco rodinka zkoumá kytičky a bylinu úchvatně vonící po čerstvé mrkvi, průvodce vaří silně slazený beduínský mátový čaj. Moc dobrej. Po půl hodince Rover odjíždí a my zůstáváme sami uprostřed panenské přírody. Nad hlavou modré nebe s beránky, ostré sluníčko, teplota kolem patnácti, ticho …. Nikde neslyšíte žádná auta, letadla, civilizační zvuky, ale ani šum větru ve větvích stromů a šustění trávy. Jen křišťálový éter a ticho, které až zvoní v uších. Jsme asi jediní cyklisti v kráteru. Jestli budou nějaká blízká setkání, tak určitě tady. Mechteš Ramon je brána do jiných světů.
Při návratu si střihnu lepení předního kola, vysupíme šestikilometrovou stojku ze dna na náhorní plošinu Negevu a vracíme se do hostelu. Na display CatEye je pohodových 40 kiláků.

Uprostřed Negevské pouště 

Osmý duben je dnem naší poslední dlouhé etapy po „Terra sancta“. Ráno je podmračené a chladné. Před námi nedozírný magický Negev. Poušť je kopcovitá, všude jsou zelené bochánky jarní trávy, semo támo projede auto a sluníčko vylézá z mraků. Silně fouká. Moje nesmazatelná vzpomínka na Negev je pohled na linii kopce, na které se jako kouzlem zjevila beduínka a tři velbloudi. Pomalu jdou vzhůru po hraně hory a mizí za horizontem. Jsou daleko, těžko „přitažitelní“ i nikoňáckým dlouhým sklem. Vidím je, ale nevím, jestli jsou z našeho světa. Třeba vystoupili časovou bránou v Ramon přímo z doby nabatejských karavan, které právě tudy směřovaly se zbožím do Petry a dále do Persie. 
Přes kibuc Sede Boker, kde je pohřben první ministerský předseda židovského státu David Ben Gurion, dojíždíme do pouštního města Beerševy. Na počítači máme našlapanou devadesátku. Poprvé za celou naši cestu se neubytováváme v hostelu, ale v hotelu. Stojí to zato. Barák z dvacátých let s původním hotelovým vybavením má velkého genia loci. Stejně jako historická předválečná zástavba „starého města“. Jinak je to město děsný, vošklivý a rozlehlý. Ale lidi jsou milí a vstřícní. Naše cyklocesta tady končí. Zítra musíme vyzvedout auto a dál už budeme pokračovat jako mastňáci.

Poslední večeře na střeše hotelu

Závěrečné tři dny našeho pobytu jezdíme půjčenou Mazdou. Vyrážíme do Jeruzaléma pro uskladněné krabice na kola. Původně jsme chtěli přes Betlém, ale autem s izraelskou espézetkou si netroufneme. Dotaz na místní policejní stanici nás definitivně od jízdy kolem palestinských území odrazuje. Do Jeruzaléma jedeme oklikou po dálnici jdoucí plně pod izraelskou správou. Vyzvedneme krabice a večer končíme v dopravní zácpě na břehu Středozemního moře. Ubytování máme zajištěno v pitoreskním a úžasném Old Jaffa Hostelu v Jaffě, nejstarší části Tel Avivu. Další den jedeme na skok na sever do přístavního města Haifa a následně chodíme po moderním Tel Avivu. Máme před sebou posledních pár hodin pobytu. Poslední večeře v kuchyni na ploché střeše hostelu, úchvatný západ slunce nad mořem a balení koleček do krabic.
V neděli 13. dubna 2008 se Airbuse ČSA odpichuje od země. Máme za sebou dva týdny ve Svaté zemi, pět set kilometrů v sedle biku, hodně zážitků a seznámení s neobvyklou zemí krále Davida. Na východě nad pouští vyšlo slunce. Boker tov Israel, toda, Šalom ….