Olbrachtova Koločava

Koločava, malá chudá bezvýznamná vesnička, jakých jsou na Zakarpatí desítky a na Ukrajině stovky. Přesto je v Čechách mnohem populárnější než na Ukrajině. Téměř každý Čech, který se do Zakarpatské oblasti vydá, ji chce navštívit. My nejsme výjimkou. Veškerou tuto popularitu má na svědomí spisovatel Ivan Olbracht, který ji výrazně zviditelnil a proslavil svou knihou o Nikolu Šuhaji loupežníkovi. Vyprávět děj by bylo nošení dříví do lesa. Kdo má zájem, může si knížku přečíst. Mně se do jejího čtení moc nechtělo, protože jsem měl obavy, že bude nudná a nestravitelná. Nakonec jsem jí přečetl během několika dní a to jenom proto, že jsem si jí šetřil, abych jí nepřečetl moc rychle.
Do vesnice přijíždíme kolem šestnácté hodiny za začínajícího deště. Ivan Olbracht má ve vsi muzeum, o které pečuje jakási Natálka, kterou prý znají v Koločavě úplně všichni. Natálku si představujeme jako obtloustlou růžolící bábušku kolem šedesátky, která chodí zásadně v kroji. U prvního domu se ptáme nejprve na muzeum. Odpovědí nám je bezradné pokrčení ramen. Ptáme se tedy na Natálku. To už dotazovaná paní reaguje velice bystře a neomylně ukazuje směrem, kde Natálku najdeme. Nápis „Četnická stanice“, vyvedený latinkou na dřevěné ceduli zavěšené na domě, nelze přehlédnout. Mezi ostatními azbukou psanými nápisy, které je možné po okolí zahlédnout, se dosti výrazně vyjímá. Zastavujeme. V ústrety nám vychází mladá energická žena v džínech a pleteném svetru. „Dobrý den, hledáme Natálku,“ zkoušíme štěstí česky. „Já jsem Natálka,“ odpovídá žena stejným jazykem. „Né vážně, my vopravdu hledáme Natálku.“ „No opravdu, já jsem Natálka. Pojďte dál.“ Tak takhle jsme si setkání nepředstavovali ani náhodou. Natálka respektive Natalija Tumarec se ochotně stává naší laskavou hostitelkou a zároveň i průvodkyní koločavskou historií a současností. Dlouho do noci si vyprávíme o všem možném. O životě v Čechách, o životě v Koločavě, jak to bylo s Nikolou Šuhajem, jaký byl spisovatel Ivan Olbracht, o českých turistech, kteří do Koločavy zavítají. O historii četnické stanice, ve které se právě teď nacházíme v kafe-baru „Četnická stanice.“ O Natálčiných plánech do budoucna a o spoustě dalších věcí. „Kluci nepijte vodku, budete blbí,“ varuje nás Natálka a schovává pod stůl nedopitou láhev, kterou jsme s sebou přivezli. Natálce hodně leží v žaludku koločavský starosta, se kterým vede nevyhlášenou válku. Z moci úřední si zabral pro sebe pozemek hned za stanicí, který historicky, katastrálně i logicky vždycky patřil ke stanici. Ona mu tam teď na oplátku hází veškerý odpad, který jí zbude. Smetí, rozbité skleničky a podobně.
O přísun jídla a pití se stará Natálky partner Valerij, který svou mohutnou postavou ze všeho nejvíce připomíná statného dobrosrdečného medvěda. Spát jdeme hluboko po půlnoci do prvního patra, do ještě nedokončené ubytovny na četnické stanici. „Hlavně mi to v noci nepodpalte,“ loučí se s námi Natálka. Tachometr se dnes zastavil na čísle 31 najetých kilometrů.

Kulečníkové derby

Dopoledne trávíme s Valerijem. Natálka je ve škole. Až budeme chtít máme za ní přijít, provede nás Olbrachtovým muzeem. Valerij hraje se Spídem kulečník. Vždycky, když se Spídovi podaří vstřelit kouli do jamky, uštědří mu Valerij svojí obrovskou tlapou herdu do zad mezi lopatky a dobrácky pochvalně zahučí „nu vot, moloděc.“ Ta herda do zad je z jeho pohledu takové přátelské povzbuzující poplácání. Mimochodem kulečníkové koule mají všechny stejnou barvu a jsou větší než na jaké jsme zvyklí od nás. Na druhou stranu, jamky jsou zase o něco menší, takže trefit se dá docela práci. A jen tak mimochodem, Valerij všechny hry vyhrál.

Nikolův hrob a pomsta

Ještě před prohlídkou muzea nás Natálka posílá na zdejší hřbitov, abychom se podívali na Nikolův hrob. Bohužel jsme ho nenašli a možná to ani nevadí. Jeden domorodý stařík, kterého jsme cestou potkali, totiž trval na tom, že Nikola byl jenom obyčejný zbojník, že nikdo neví, kde je vlastně pochovaný a že tenhle hrob je jenom atrakce pro turisty.
Těsně před prohlídkou malého muzea, za pečlivého Natálčina výkladu, se seznamujeme s dvěma motorkáři z Čech, kteří putují po Zakarpatí podobně jako my, ale na mnohem silnějších a výkonnějších strojích než máme my. 
Po prohlídce muzea nám Valerij připravil k obědu Nikolovu pomstu – kukuřičnou kaši posypanou brynzou a špekem. Motorkáři nám při jídle popisují, jak to vypadá v ukrajinských prodejnách. „Když vlezeš do masny, připadáš si jako v divadelní šatně - několik konzerv a spousta volnejch háčků.“
Kolem sedmnácté hodiny se loučíme s moc příjemnou Natálkou, se sympatickým málomluvným medvědem Valerijem, s oběma českými motorkáři, kteří nás stejně co nevidět na svých strojích předjedou. Podél říčky Terebly pozvolna opouštíme zakarpatské kopce.