Ukrajinci jedni šikovní

Jedeme mlčky, každý se zaobírá vlastními myšlenkami. Pozorujeme okolní nádhernou krajinu a přemýšlíme o návštěvě Koločavy. Jak zdejší obyvatelé vidí spisovatele Olbrachta? Byl špatný, protože to byl komunista, nebo byl dobrý, protože pro Koločavu a přilehlý kraj vykonal spoustu záslužných činů? A zrovna tak je to s Nikolou Šuhajem. Byl to obyčejný bandita a zbojník? Anebo to byl hrdina, který se postavil mocným pánům vykořisťujícím a okrádajícím zdejší chudé obyvatelstvo?

Nižne Selišče

Neustále mírně klesáme, míjíme přehradu Višňové na řece Tereble. Čím níže jsme, tím je údolí otevřenější, krajina úrodnější a více zemědělsky využívaná. Začínají převládat zděné domky nad dřevěnými. A i o těch zděných se dá říci, že čím více od hor, tím lepší dům, alespoň na pohled zvenčí. Krav se ale po silnici potuluje pořád hodně. Na jednom rozlehlém dvoře bývalého kolchozu vidíme nám známé motorky. Motorkáři mají nějaký defekt a teď za pomoci zdejších opravují.

Mohutní bezpeční chasníci

Na noc bivakujeme na úplně zastrčené terasovité louce. Tady nás určitě nikdo hledat nebude, ubezpečujeme se navzájem. Je hezky, stany stavět nebudeme. Pod námi v údolí leží městečko Nižne Selišče. Ze spacáků sledujeme, jak se na nebi začíná rozsvěcovat jedna hvězdička za druhou. Za to Selišče je v naprosté tmě. „Ba ne, koukej. Asi v deseti oknech se svítí.“
A co tachometr? Svítí na něm 35. Taková byla naše dnešní porce ujetých kilometrů.
Jak jsme byli včera večer bláhoví, když jsme si mysleli, že nás tady nikdo hledat nebude. Těsně po rozbřesku, něco po čtvrté hodině ranní, nás probouzejí hlasy. Vysoukáme hlavy ze spacáku a vidíme, že přišlo pět mladých chasníků s kosami. Kdyby si takový chasník stoupnul obkročmo nade mne ležícího ve spacáku, napřáhl by výstražně kosu k úderu a pak si řekl o peníze, pas, kolo nebo foťák, dal bych mu vše bez sebemenšího protestu. Namísto toho chasníci posekali trávu všude kolem nás a pak opodál svačili, pokuřovali, popíjeli a zdvořile čekali, až se zabalíme, aby mohli posekat trávu i v místech kde jsme se na noc uvelebili my. Ona ta Ukrajina asi nebude tak nebezpečná, jak jsme předpokládali a jak se o ní všude píše. Nebo máme zkrátka štěstí.

Oprava závady – otázka cti

Máme příjemné slunečné ráno a cesta se klikatí dolů do městečka Nižne Selišče, na které jsme včera před usnutím koukali. Povrch silničky je tvořená oblázky a kameny, některé dosahují velikosti dětské hlavičky. Při tomto drncavém sjezdu nevydržel a rozlomil se šroub, jímž je uchyceno sedlo k sedlové trubce. Ano, samozřejmě u Danova kola, jak jinak? Náhradní šroub ke vší škodě nemáme. „Dane to sis zase vymyslel věc.“ Do městečka přijíždí se sedlem v ruce. Před krámem odchytáváme chlapíka a svěřujeme se s naším problémem. „Já nejsem zdejší, ale poptám se,“ reaguje chlapík a už ho vidíme, jak běhá od jednoho domu ke druhému a vyptává se, kdo by nám mohl darovat náhradní šroub, popřípadě svařit ten náš. Za necelých patnáct minut nad naším zlomeným šroubem postává hlouček asi pěti mužů, drbou se ve vlasech a přemýšlejí co s tím. Opravit naši závadu se pro ně stalo otázkou cti. Nakonec odněkud vykouzlili šroub asi o deset centimetrů delší než bylo třeba, podložili ho matkami a podložkami a sedlo přišroubovali. Nic nevadí, že má teď Dan kolo asi o půl kila těžší, hlavně že může pokračovat pěkně v sedle dál. 
Do debaty se s námi pouští stařík, který tvrdí, že mu je osmdesát let, ale vypadá velice, velice zachovale. Hustá šedivá kštice, zdravé bílé zuby, vzpřímené držení těla, jistý krok a pevná ruka. Vzpomíná na svůj pobyt v Československu, jakoby to bylo včera, a neustále s rukou vztyčenou k nebi opakuje, že „Hustav Husák vybudoval Slovensko.“ Pro nás je to další důkaz o tom, že Ukrajinci skutečně mají v abecedě H. Když se debata dostala ke svému konci, naskočil stařík mladistvě na kolo staré snad jako on sám a svižnou jízdou odjel.