Doprava kol na ukrajinsko-slovenské hranice

Vyděračské žebračky

Dorážíme chvíli po poledni za solidní sluneční výhně. Vzduch nad silnicí se teplem tetelí. Ve městě je ruch, na který z hor nejsme zvyklí. Čoudící smrdící náklaďáky, autobusy, žigulíky, koňské povozy. Hustý provoz. Bez problému nacházíme vlakové a hned vedle i autobusové nádraží. Na prostranství před nimi mají své místo i zdejší taxikáři. Atmosféra trochu jako na pouti. Stánkové tržiště se vším možným. Ve všech koutech vyhrává hudba nejrůznějších žánrů. Hustá žebračka se zlatými zuby strká drze do Libora. „Buď dobrý, dej korunočku.“ Jiná žebračka zastupuje Danovi východ z nádražní haly a nechce ho nechat projít, dokud něco nedostane. Musíme se mít na pozoru, aby se nám z kol něco neztratilo.
Přijel náš vlak. Pítrs zjišťuje u průvodčího podrobnosti ohledně odvozu našich kol, ale to krutě narazil. „S kolem vlakem nepojedete, ani jeden z vás,“ seřval ho průvodčí. „A proč?“ Zkouší to ještě Pítrs. „Patamů što u meňá nět bumážky.“ Zakončil kraťoučkou debatu průvodčí. Takže pánové, na vlak můžeme zapomenout. 
Do autobusu narvat šest kol je nesmysl. Zkoušíme štěstí u taxíkáře s dodávkou. Vůbec nás nepřekvapuje, že mluví česky. Kdysi u nás šest let pracoval. Máme smůlu, kola nepobere. Slibuje, že se zkusí poptat u kolegů. Sled minut příštích vypadá následovně. Zevlujeme na peróně, schováni ve stínu před slunečními paprsky a náš taxíkář se snaží. Průběh je vždy stejný. Přivede nějakého svého kolegu, ukáže na nás a na naše kola. Kolega si prohlídne nás, pokývá hlavou jako že jo. Pak mu zrak sklouzne na kola a zamítavě zakroutí hlavou jako že ne, že se mu do auta nevejdeme. Za chvíli přivede jiného kolegu. Ten se podívá na nás, podrbe si bradu, podívá se na kola, udělá překvapeně krok zpět a kroutí hlavou, že ne. Třetí taxíkářův kolega nás rovněž zamítnul, po chvíli se však vrátil, že když kola rozebereme, mohli bychom se vejít. A skutečně vešli. Teprve po naložení řešíme cenu cesty a cílovou stanici. Za šedesát dolarů nás odveze až do Čopu, městečka nedaleko maďarsko-slovenských hranic. Z Chustu do Čopu je to přibližně 116 kilometrů.   
Během nakládání jsme se dozvěděli, proč nám všichni tvrdí, že byli na práci v Čechách. Je to prosté. Jde o otázku peněz, prestiže a společenského postavení. Kdo v Čechách pracoval, je honorace, která peníze má. Kdo v Čechách nepracoval, peníze nemá a je považován za prachobyčejný chudý póvl.
Řidič se přiznává, že v Čopu ještě v životě nebyl, ale neohroženě vyráží. Styl jízdy je trochu drastický. Nejvytíženější jsou brzdy, plyn a klakson. Železniční přejezd přesvištíme bez ohledu na blikající červená výstražná znamení, vlak tudy pojede co nevidě. V Mukačevu nám šofér kupuje sladký kvas, snad proto, abychom se s ním v autě tolik nebáli. Mukačevo je druhé největší město Zakarpatí. Žije v něm přes devadesát tisíc obyvatel. Nedaleko města se nachází Krásná Horka, údajně nejsevernější místo na světě, kde se pěstuje čaj.