Siněvirský národní park

Ze Siněviru jedeme proti proudu dravé říčky Terebly do Siněvirského národního parku. Při průjezdu nekonečně dlouhou vesnicí Siněvirská Poljana zastavujeme na chvíli před hospodou, po jejíž letmé návštěvě má Pítrs jasno: „Chlapi na Ukrajině se dělej na ty, co chlastaj, a na ty co chlastaj ještě víc.“

Turbáza – ukrajinský luxus

Již za šera a chladna přijíždíme na turbázu pod Siněvirským jezerem, což je hotel, v tomto případě budovaný v komunistickém stylu. Je zhasnuto, zamčeno, nikde ani živáčka, jenom jakýsi vořech štěká před prosklenými dveřmi. Ještě než jsme začali být bezradní, zarachotily v zámku klíče a vykolíbala se nám v ústrety tlustá bábuška v šátku a květovaných šatech, něco mezi pyžamem a domácím úborem. Na turbáze už nikdo není, všichni odjeli a my bychom prý také měli jet. Následuje chvíle napjatého přesvědčování a dohadování. Nakonec bábuška vytáhla dětské kuličkové počítadlo a začíná smlouvat o ceně. Původně chtěla 600 hřiven za dva třílůžkové pokoje. Usmlouvali jsme jí na 400 hřiven za jeden čtyřlůžkový. Ubytovává nás až v nejvyšším patře na nejvzdálenějším pokoji. Klade nám na srdce, abychom se chovali tiše, protože v noci přijede direktor. Nesmíme ho vzbudit, zdůrazňuje trochu s obavami. Z jejího počínání máme pocit, že při hladkém průběhu ubytování, poputuje 400 hřiven do její vlastní kapsy. No a co, nám je to jedno, ať si babka trochu přivydělá. Na pokoji je barevná televize s několika programy, ale nejde vypnout. Vytahujeme šňůru ze zásuvky. Vylétlo několik jiskérek a televize utichla. Turbáza je sice nově vymalovaná, ale připadá nám taková nedokončená. Tu chybí to, zde zase ono. Chodby jsou dlouhé a široké, zabírají snad víc místa než samotné pokoje. Při dnešní „Grande Etape“ jsme ujeli v sedle našich cyklokamarádů 76 kilometrů. 
Do pozdních nočních hodin sedíme v nedaleké nově vybudované dřevěné, momentálně  vylidněné kolibě. Uprostřed místnosti se na ohni griluje maso. Zatímco večeříme šášlik a zapíjíme ho pivem, čtyři mládenci od vedlejšího stolu do sebe kopou společně se servírkou jednu vodku za druhou. Majitel koliby otáčí maso nad ohněm, blahosklonně se usmívá a těší se, jak se k nim přidá, až dogriluje.

Siněvirské jezero

Poté co jsme u masivní dřevěné závory zaplatili hlídači v maskáčích vstupné 1 hřivnu na osobu a vyšlapali docela prudké asi dvoukilometrové stoupání, stanuli jsme na břehu Siněvirského jezera utopeného mezi okolními zalesněnými kopci. Leží v nadmořské výšce 987 metrů a nazývají ho též Morské oko nebo Perla Zakarpatí. Je největším jezerem v oblasti a jeho nejvyšší hloubka dosahuje 20 metrů. „Jezero je oblíbeným cílem místních i zahraničních turistů, a proto zde v sezóně budete stěží sami,“ píše se v průvodci. No a nám se přesně tohle povedlo. Kromě nás nikde nikdo. Objíždíme jezero demonstrativně kolem dokola a pak využíváme samoty. Zakládáme si sami pro sebe nudistickou pláž a zahajujeme koupání. Voda je ledová až z toho přeskakuje hlas.
Dle legendy byl Vir mladý a chudý horal a Siň byla krásná dívka z dobré rodiny. Rodiče jejich hluboké lásce nepřáli. Nechali Vira zabít a pohřbít v lesích. Siň potom na jeho mohyle plakala tak dlouho, až naplakala celé jezero vody. Uprostřed jezera ční malý ostrůvek, prý mohyla Virova hrobu. Takže kdo ví, jak to tehdy vlastně bylo…..
Od jezera cesta z kopce rychle a bez šlapání ubíhá. Hlídač v maskáčích u závory za námi ještě stihnul zařvat, že jsme „skůpí,“ když si nechceme koupit žádný upomínkový předmět. Ale za prvé, na přebytečné věci nemáme na kole místo, a za druhé, kdo by v téhle rychlosti zastavoval.