Přesun do Zimbabwe – cesta plná překvapení

Noc za zvuků africké hudby

Nastupujeme do nočního dálkového autobusu, který nás má vyklopit až v zimbabwském Bulawayu. Naše krosny končí v nákladním přívěsu. S překvapením zjišťuji, že přestože jsme v Africe, všichni si s sebou nosí deky. Můj spacák je bohužel v krosně. Autobus je podobný těm evropským, jen má na jedné straně místo dvou sedadel tři. Postupně se všechna do posledního místečka zaplňují. Pro šestnáctihodinovou cestu se mou sousedkou stává sympatická žena ze Zimbabwe. Byla navštívit své dvě děti, které žijí v Pretórii, protože v Zimbabwe není práce. Cesta ubíhá příjemně, řidiči nám nejdříve na videu, a pak z rádia pouštějí tradiční africkou hudbu.

Zimbabwská hranice

Před půlnocí dojíždíme na hranice. Jihoafrická strana je bez problémů. Na zimbabwské si musíme koupit vízum (45 dolarů). Muž za námi podstrkuje úředníkovi úplatek. Ten se tváří, jako by to neviděl, stejně jako nedaleko stojící celní policie. Když už si myslíme, že se můžeme vydat na cestu, zjišťujeme, že se musí vyprázdnit nejen autobus, ale ipřívěs, který je velký a plně nabitý. Vyklízí ho jeden mladý postižený muž. Prakticky každé zavazadlo je velmi těžké, nikdo mu ale nepomáhá. Musíme vyplnit celní prohlášení. Zatajuji lovecký salám a sýr, které vezu jako dárek. Jaroslav chce natočit pro nás dávno zapomenuté ceremonie diktátorského režimu na hranicích, ale je varován, že by se mohl dostat do vězení. Už chápeme, proč se prý čeká na hranicích několik hodin. Batožiny jsou opět mladíkem naloženy zpět do přívěsu. Frontu čekající na nastoupení pak obchází slepá zpěvačka s krásnými písněmi i hlasem a mladík v doprovodu jakéhosi muže, který za něj žádá příspěvek. Jistě si za zprostředkování odečte svá procenta.

Taxík po africku

Konečně jedeme dál a vystupujeme v Bulawayu. Je šest hodin ráno a velká zima. Okamžitě se k nám ženou taxikáři. Potřebujeme přestoupit na autobus do Hwange, nevíme však, odkud jede, natož kolik je reálná cena. A tu nám pomáhá má sousedka z autobusu. Domlouvá odvoz za 100 randů, zhruba 10 euro. Všichni čtyři i s batohy máme nastoupit do malé dvoumístné dodávky, kde jsou v nákladním prostoru připevněny nízké lavice. Navíc už tam sedí další tři ženy. Kromě toho je auto v dezolátním stavu. Dveře nejdou dovřít, okénka zůstávají ve stažené poloze, zrcátko na straně řidiče je rozbité, přední sklo ve výšce řidičových očí na dvou místech prostřelené. Přesto se nakonec všichni vměstnáme dovnitř, jsme dopraveni na vzdálené nádraží a usazeni do autobusu do Hwange.

Prasklá pneumatika

Odjezd je slíbený mezi sedmou a půl osmou, v Africe však čas nehraje velkou roli. Vyjíždíme v devět, až když je autobus zcela plný. Moji sousedkou je tentokrát studentka bulawayské univerzity. Konečně se začíná oteplovat a já roztávat. Vstup do autobusu je zatarasený dvěma novými matracemi a obrovskou pneumatikou. Jen stěží se o přestávce protáhneme ven. Cestující od pouličních obchodníků nakupují ovoce, jídlo i plechovky s Coca-Colou. Všechny zbytky pak letí z okénka rovnou na vozovku. Po třech hodinách jízdy, hodinu před plánovaným dojezdem, se ozve rána! Praskla pneumatika, informují nás spolucestující se smíchem. To nevadí, autobus má vzadu dvě kola vedle sebe. Jak se ukazuje po chvíli, vadí. Navíc je něco s motorem.

Přátelská atmosféra

Vystupujeme a snažíme se před sluncem ukrýt do stínu několika málo stromů. Kupodivu se nikdo nezlobí, nikdo nenadává. Snažíme se dovolat knězi Františku Radeckému, který působí v salesiánském centru Dona Boska, jež jedeme navštívit. Není tu však signál. Kdyby se nám tu něco přihodilo, mobil nám nepomůže. Avšak ranní „cizí, až nepřívětivá“ země se po třech hodinách jízdy mění v přátelskou a my sedíme společně s ostatními a povídáme si. Už jsme pochopili, k čemu byla náhradní pneumatika. Zatímco čtyři mladí muži vyměňují pomocí nejjednoduššího nářadí těžké zarezlé kolo, další dva opravují motor. Nezdá se, že by se to někdy podařilo. Ale slunce svítí a všichni jsou klidní. Jsme tedy klidní také. Z okolních usedlostí k nám přicházejí děti, které na slaměných tácech či plechových talířích přinášejí vařenou kukuřici. Mnoho toho neprodají, ale něco ano.

Konečně v centru Dona Boska

Po více než dvou hodinách můžeme opět nastoupit. Autobus se za radostného pokřiku cestujících rozjíždí. Když se blížíme k cíli naší cesty, centru Dona Boska, všichni okolo nás o tom halasně informují. Centrum je tu známé a zřejmě populární. Naši spolucestující se po dlouhých hodinách jízdy stali našimi přáteli. Pomáhají nám vytáhnout těžké krosny a srdečně se s námi loučí. Venku nás čeká František Radecki, kterému, jak vidno, spadl kámen ze srdce. Vítá nás Don Bosco Technical College.