Lesotho – království hor a vod

St. Luke´s Mission

V salesiánském centru St. Luke´s Mission, které nás přijalo srdečně jako blízké přátele, mají v neděli biřmování. Všichni na něm být nemohou, říká mladý polský kněz otec Pavel a zve nás na mši kamsi na venkov. Pak bychom mohli vyjet do hor a k známému vodnímu dílu Katse Dam. To je jednou ze zásobáren vody pro Jihoafrickou republiku. Všichni nadšeně souhlasíme. Ráno nám sestry salesiánky dávají na cestu svačinu a prozřetelně půjčují bundu. Naši výpravu doplňuje irská dobrovolnice Caira a místní dívka, jejíž jméno znamenající Matka hladu mi zní jako Madelany. Vyrážíme osmimístným autem po kamenitých cestách. Cestou přibíráme další dvě děvčátka jdoucí na mši. Na rozdíl od veřejného taxi, které nás přivezlo, mně tentokrát vůbec nevadí, že máme děti i na klíně.

Mezinárodní mše

Mše, kterou celebruje otec Pavel a koncelebrují naši dva otcové Jaroslavové, je velmi působivá. Koná se v místní škole, nízké venkovské stavbě s popsanými tabulemi kolem všech stěn. Oknem jsou vidět sluncem osvětlené horské hřbety. Mše je skutečně mezinárodní – zaznívá zde angličtina, sesothština, čeština a místy i polština. Otec Pavel připomíná spjatost našich životů s našimi předky, uchovávání a rozvíjení jejich odkazu. Zde v Lesothu je to zvláště patrné. Lidé tu mají mnohem užší vztah ke svým, byť i zemřelým, blízkým. Cítí k nim větší odpovědnost a pohřeb je jednou z nejvýznamnějších rodinných i společenských událostí. Podle tradic, které se tu hlavně v horských oblastech ještě uchovávají, je zemřelý pohřbíván v sedě směrem k východu, aby byl připraven na cestu k Bohu. Pohřbívá se zabalený do kravské kůže. To však přináší stále větší komplikace, protože kráva i samotná kůže jsou drahé.

Přírodní krásy

Poté, co se všichni vzájemně pozdravíme přátelským stiskem ruky, vyjíždíme na cestu do nitra Lesotha. Pro nás nezvykle prázdné silnice jsou lemovány horami porostlými trávou a nízkými keři. Silnice se zařezává do skalnatých úbočí, a ty se mstí nebezpečně padajícími kameny. Na vyhlídkových místech vychutnáváme malebnost krajiny. Snažíme se vrýt si do paměti i zaznamenat na film horské velikány, tajemná údolí, vodopády, skalnaté masivy vymodelované do nezvyklých tvarů tisíciletým působením slunce, větru a vody.

Rizika stopování

Častěji než auta potkáváme pěší – děti, rodiny s nejmenšími ratolestmi na zádech, pastevce se stády ovcí. Zřejmě proti silnému větru mají prakticky všichni přes záda a často i přes hlavu přehozenou typickou vzorovanou vlněnou deku kobo. Za jednou prudší zatáčkou vyskakují rychle ze silnice děti. Hřály se tu na teplém betonu po koupání pod ledovým vodopádem. Přibíráme i stopařku – nesmělou mladičkou dívku. Zřejmě si neuvědomuje, jaká nebezpečí na ni číhají. Přepady a znásilnění osamělých žen tu nejsou nijak výjimečné, o velkém procentu HIV pozitivních ani nemluvě. Když ji v osadě bezpečně vysazujeme, hned jeden z místních žebrá o cigaretu. Pavel pohotově odpovídá, že nikdo z nás nekouří, jen Caira, a ta jen občas - tajně na záchodě.

Vodní nádrž Katse Dam

Pro malé vesničky rozeseté po kopcích jsou typické nízké kruhové kamenné domečky se špičatou střechou pokrytou svazky slámy. Po několikahodinové jízdě konečně zahlédneme mezi horami blankytně modrou vodní plochu. Blížíme se k jedné z nejproslulejších vodních nádrží Katse Dam, která se táhne desítky kilometrů daleko. Podnikavý hoteliér na jednom z nejkrásnějších vyhlídkových míst vybudoval turistický areál, a tak se můžeme po dlouhé cestě osvěžit kávou či čajem a přitom se kochat pohledem na stříbřitě modrý květ uprostřed hor. Jsme tu prakticky sami. Turistů, kteří tuto panenskou přírodu obdivují, zatím není mnoho. O to silnější je její divoká krása. Dojati a ztichlí se vracíme domů až za tmy. Ráno se loučíme s přírodou i lidmi, kteří nám za ty dva dny stačili přirůst k srdci, a vracíme se do Johannesburgu.