Dílo matky Markéty - projekt na pomoc dětem z ulice

Těžké dětství

Téměř dvoumilionové město Lubumbashi na jihu Konga se potýká jako celá země s velkými ekonomickými a sociálními problémy. Stovky dětí se z různých důvodů potulují po ulicích a mnohé z nich se živí drobnými krádežemi. Salesiáni tu provozují středisko už řadu let. Kontaktují osamělé děti a nabízejí jim jednak možnost umýt se a vyspat se a dále pomoc při návratu do rodiny. Pokud kontakt s rodinou není možný, protože rodiče například pijí, dítě týrají, nebo je dítě sirotek, může být umístěno do některého z dalších center, kde navštěvuje i školu. Právě v posledních letech se často stává, že některé dítě je pro rodiče nebo rodinu přítěží, nechtějí jej, a tak jej obviní z čarodějnictví a vyženou z domu.

Ekonomické čarodějnictví

Bratr Inocenc, další salesián, který v Bakanja – ville pracuje, nám ukazuje fotografii dvou malých chlapců ve věku čtyř a šesti let a dokládá to příběhem. Mladí rodiče se rozhodli, že se odstěhují ze země. Na nádraží poslali děti koupit bonbóny a sami vlakem ujeli. Kluci se dostali k salesiánům. Pamatovali si ale, kde bydlí babička a salesiáni je tam odvezli. Za tři týdny byly děti na ulici. Babička je obvinila z čarodějnictví a vyhnala. „Takových případů tu máme hodně,“ vypráví bratr Inocenc. Když například rodina žije bez otce a matka zemře, je nejstarší bratr nebo blízký příbuzný povinen postarat se o mladší děti. Ale často sám nemá z čeho žít, zvláště když má vlastní rodinu, a pak je pro něj péče o další členy rodiny přítěží. Proto obviní dítě z čarodějnictví, nařkne ho, že třeba kvůli němu ztratil práci, nebo někdo v rodině zemřel, a vyžene ho. Tomu se tu říká ekonomické čarodějnictví. Jsou taky i případy, kdy je dítě přivázáno k židli a krmeno jako pes nebo týráno zapálenými plastovými sáčky. Hodně dětí sem přichází s popálenýma rukama…“ A bratr Inocenc to opět dokládá drastickými fotografiemi z dokumentace.

Bez podpory vlády

V posledních letech se salesiáni dostali do konfliktu se zdejšími státními složkami. Zní to nepochopitelně, ale místní úředníci jim zakázali provozovat základní kontaktní středisko a povolili pouze školy. Navíc v rámci propagovaných snah zkulturnit město posbírali bezprizorní děti a umístili je v jakémsi dětském domově s přísným režimem. Děti zvyklé žít volně však začaly odtud utíkat. „Když je pak policie chytne, zmlátí je a přiváže třeba na tři dny ke stromu,“ popisuje místní praktiky otec Eric. „Nám však zakazují brát děti do střediska a starat se o ně. Když se šel jeden z bratří zeptat proč, sdělili mu, že je to politická otázka. A tak sem děti přicházejí večer a spí tu tajně. Zvláště o víkendu jich tu bývá kolem čtyřiceti.“ 

Doba, kdy vše ještě fungovalo

„Dětí na ulici přibývá,“ pokračuje otec Eric. „Spousta děvčat, které jsou na ulici, otěhotní a mají děti. Výjimkou nejsou ani třináctileté matky. A protože o ně nemá nikdo zájem, brzy se ocitají na ulici i tyto děti.“ Když ještě salesiánská kontaktní centra oficiálně fungovala, měly děti možnost samy přijít a žádat o pomoc. Děvčata tu dostávala rovněž jídlo, protože hrozilo, že se budou z hladu prodávat. „Když to ještě fungovalo,“ postěžuje si otec Eric, „chodili jsme pravidelně dvakrát měsíčně večer do ulic a vyhledávali osamělé děti. Tady jsme si pak s nimi povídali a vysvětlovali jim, proč je pro ně lepší návrat do rodiny či pobyt ve stálém centru. V žádném případě je nemá cenu k něčemu nutit, jako to dělají státní úředníci. Dítě musí chtít samo udělat v životě změnu. Když to nepřijme, nikdo ho nedonutí. My je musíme přesvědčit, že lze žít i jinak. Že mají šanci v životě uspět, i když to třeba rodiče nedokázali.“ Hladové děti se na ulici stávají nebezpečnějšími. Mnohé hledají únik z reality čicháním chemikálií a dokonce i pitím benzínu. „Když ještě středisko oficiálně pracovalo,“ doplňuje informace bratr Inocenc, „měli jsme možnost chování dětí ovlivnit, protože máme jejich databázi. Pokud něco vyvedly, mohli jsme je dohledat a domluvit jim. Horší je to třeba v hlavním městě Kinshase, kde takovou databázi nikdo nevede a dětská kriminalita je tam rozšířená.“

Když rodina, tak milující

Salesiáni se především snaží dítě vrátit zpět do rodiny. Každým rokem se to podaří zhruba u 120 dětí. Kolem čtyř desítek dalších je posláno do některého ze salesiánských domů, při kterém je také škola. Takových domů je ve městě celá desítka a salesiáni je často provozují ve spolupráci s dalšími kongregacemi a organizacemi jako jsou františkánky či voršilky. Do domů pro dívky umisťují i malé chlapce do osmi let. „Dostávají tak láskyplnou péči, kterou v tomto věku potřebují. Také se někdy stává, že pak mají ne jednu, ale třeba tři matky,“ usmívá se otec Eric. Pětkrát týdně navštěvuje centrum Dona Boska také lékař a děti se mají možnost nechat vyšetřit nebo ošetřit. Salesiáni provozují v Lubumbashi nejen základní školu, ale rovněž střední a odbornou školu a na univerzitní úrovni teologii. Po desetileté zkušenosti se ukazuje, že pokud dítě vystuduje a stává se ekonomicky přínosné, zájem o něj ze strany rodiny vzrůstá. V celém salesiánském projektu se v současné době vzdělává na sedm set dětí. Šest stovek pochází z ulice, stovka ze sociálně slabých rodin. 

Kniha živých a mrtvých

Další drastická fotodokumentace: popálené tělo třináctiletého kluka. Babička ho obvinila z čarodějnictví. Spolu s dalšími příbuznými ho pálila hořícími sáčky a pak ho zamkla na záchodě. Podařilo se mu však utéct. Do střediska přiběhl jen v tričku, bez kalhot. Salesiáni ho s vážnými zraněními po celém těle okamžitě odvezli do nemocnice. Tam se zjistilo, že je nakažen infekcí tetanu. „Ale příběh má dobrý konec, protože kluk se už zase může smát,“ tlumočí z francouzštiny do angličtiny náš zambijský průvodce a salesiánský dobrovolník Patrik. Ví, o čem mluví. I jeho jako malé dítě našli na ulici salesiáni a postarali se o jeho vzdělání. Patrik byl zachráněn včas - narozdíl od dvou desítek dětí, které své strádání na ulici či v rodinách zaplatily životem. Jejich osudy společně s fotografiemi jsou zaznamenány v knize, která je dostupná v místní kapli. Ačkoliv stát se salesiány spolupracovat nechce, žádal je, aby děti, které je budou kontaktovat, předali do státních dětských domovů. Salesiáni to odmítli. Stát bohužel v současné době nemá o záchranu dětí z ulice skutečný zájem. Salesiáni Dona Boska ano.