Návštěva salesiánského centra Dona Boska

Těžké pracovní podmínky

František nás hned bere autem do města a slibuje i návštěvu trhů s tradičními výrobky. Zastavujeme kousek za centrem, kde přímo u cesty stojí jakési stany na kůlech potažené zašedlými igelity. Majitelé odkrývají plachty a nabízejí nám své zboží - ze dřeva vyřezávané výrobky od drobných zvířat, přes dřevořezby na zeď až po osobité židle s africkými motivy. Jsme tu jediní zákazníci. Vybíráme si drobnosti pro své blízké doma a František nás zasvěcuje do zdejšího života. Lidé jsou tu prý velice chudí, pro mnohé je prodej doma vyřezávaných výrobků jedinou obživou. Málokdo má práci. Někteří muži tvrdě pracují v místních dolech. Země není příliš úrodná a navíc úrodu ničí sucha, lijáky či zvěř. Většina lidí žije na venkově v malých kruhových domcích se střechou ze sloní trávy nebo v jakýchsi plechových šopách.

Vysoké ceny

Na současné tragické situaci se podepsal despotický režim Roberta Mugabeho. O tom, jak špatná je tu ekonomická situace, svědčí i to, že se tu neplatí vlastní měnou, ale cizí. Na jihu jihoafrickými randy, tady americkými dolary. Všechno je však strašně drahé – mléko stojí 1,5 USD, 1kg cibule 2,5 USD, 1 kg banánů 1,8 USD, maličký jogurt 0,8 USD, 1 litr benzinu 1,3 USD, ale toho je zvláště nedostatek. Platy jsou však velmi nízké. A tak se tu nejvíce nakupuje kukuřičná mouka, která je nejlevnější a ze které se vaří obvyklá kaše.

„Tady se nekrade“

Protože je podvečer, odcházejí spolu s námi i obchodníci. Své stánky pouze opět zahalí starými plachtami a zatíží kameny. „Tady se nekrade, není co,“ reaguje František na náš údiv. Jedeme do města prohlédnout si katedrálu. Vedle se na nedělní bohoslužbu připravuje kostelní sbor. Nacvičuje venku a je to mimořádný zážitek. Několikahlasý průvod žen (některé s dětmi na zádech) a mužů tančí a zpívá za doprovodu tří bubnů. Je to přirozené, nefalšované, dojemné i povznášející. Nemůžeme se odtrhnout. Natáčíme, fotíme a s úctou tleskáme. Škoda, že tu v neděli už nebudeme.

Nelehký život

Po návratu do centra Dona Boska se seznamujeme s Dezzy, příjemnou ženou se smutnýma očima. Vaří tu a uklízí. Měla čtyři děti, z toho jí tři zemřely. Dvě ještě maličké, syn ve dvaceti letech na nádor na mozku. Zůstala po něm dnes desetiletá holčička. Před sedmi lety Dezzy ovdověla. Její velkou radostí je ještě dcera, studentka univerzity. „Je to velký problém,“ říká mi tiše, „všechno je hodně drahé.“ Dezzy vydělává kolem 100 dolarů měsíčně, ale školné dcery jen na jeden semestr činí 550 dolarů. Kromě toho musí zaplatit ubytování a stravu. František nám vysvětluje, že škola žije ze sponzorských darů, které musí doplňovat školným od studentů. To je nastaveno tak, aby co nejvíce odpovídalo jejich možnostem. Přesto však mnozí neplatí včas. Prostředky pak chybějí na další rozvoj centra, ale i na platy zaměstnanců. „Já bych jim chtěl přidat, ale nemůžu. Musel bych někoho propustit a to by znamenalo, že nebude mít z čeho žít. A to si nemůžu vzít na zodpovědnost.“

Africká mše

Druhý večer chceme zažít typickou africkou katolickou mši. Cestou potkáváme řadu pěších, často s těžkými balíky v rukou. „Ranec na hlavě, dítě na zádech,“ komentuje to František. „Benzín není, místní doprava nefunguje, lidé chodí pěšky. Bohužel i jízdní kola jsou tady drahá a vzácná.“ Mši celebruje otec Zikmund a koncelebrují naši Jaroslavové. Je proložena zpěvem a tancem kostelního sboru. Zapojují se všichni domácí, včetně starých lidí a ministrantů za oltářem. Chudobu tu vyvažuje radost ze života a vzájemné lidské sounáležitosti. Optimističtější zakončení dne jsme si nemohli přát.