Přírodní krásy jižní Afriky

První zážitky ze safari

Všichni jsme laici a na safari poprvé. Se zvědavostí si čteme základní pravidla: Nevyhazujte odpadky, Nekrmte dravou zvěř, Nevystupujte z auta atd. Platíme 20 USD na osobu a vydáváme se po doporučené trase, na které mají být také dvě odpočinková místa pro turisty. Máme štěstí, už po chvíli zahlédneme antilopy a po několika dalších kilometrech stádo osmi žiraf. Impozantní pohled. Po chvíli na druhé straně silnice vidíme další. Chvíli váhají, pak se vydají přes cestu. Uprostřed se zastaví a prohlížejí si nás. Je to jeden z nejkrásnějších pohledů, který nás dnes potkává. Podle mapy bychom měli být u View pointu, kde by se měly nacházet i toalety, ale nic takového nenacházíme. Nezbývá, než sebrat všechnu odvahu, vystoupit z auta a jít do buše. Co když na snadnou oběť někde číhá lev?!

Čekání na slona

Zatím nevidíme žádné slony, na které jsme tolik zvědavi. Na cestě nacházíme jen jejich trus, u kterého se dohadujeme, zda je čerstvý. Potkáváme ještě želvu, šakaly, pštrosy, jen na ty slony nemáme štěstí. Po několika hodinách se otáčíme a jedeme zpět. Na poslední křižovatce zjišťujeme, že jsme na počátku odbočili špatně. Vydáváme se tedy znovu na původní trasu. Vidíme ještě zebry, paviány, vysokou zvěř. Konečně narážíme i na místo odpočinku pro turisty s WC a množstvím zvířecích lebek. Je tu prázdno. Jsme opět jedinými návštěvníky, tentokrát safari. Když už se definitivně rozhodneme park opustit, zahlédneme, jak cestu před námi přechází majestátný slon. Jásáme! Je však sám a brzy mizí v buši. Zůstává po něm jen úctu budící typický pach. S kamerou a fotoaparáty plnými záběrů se vracíme domů a začínáme chápat vášeň pro objevování přirozeného světa zvířat.

Hřmící oblak

Opouštíme Hwange a chystáme se na Viktoriiny vodopády. Začalo sice období dešťů, ale Zambezi to ještě nepocítila, a tak nám přátelé doporučují prohlédnout si je až ze zambijské strany. Už při příjezdu do Victoria Falls, hraničního zimbabwského městečka, vidíme na obzoru mlžný opar nad vodopády (proto se jim tu místně v překladu říká Hřmící oblak). Přecházíme hranici do Zambie (vízum se dá koupit na místě, na dva vstupy nás stojí 80 USD na jednoho), ubytováváme se v městečku Livingstone a vydáváme se k vodopádům.

Fotografie versus realita

U vchodu do areálu platíme 10 dolarů a vyrážíme po lesních stezkách k okraji skal. Ocitáme se na výběžku, uvězněni z obou stran obrovskými skalními soutěskami hlubokými kolem sto metrů a táhnoucí se do dálky. Na konci jedné z nich vidíme mohutné proudy „hřmící“ vody a vysoký sloup oparu nad ní. Skalní stěna před námi je však dnes suchá. Jen místy padají dolů úzké proudy vody, které soutěskou odtékají dál. Nechce se nám věřit, že velká fotografie, na které přes celou šířku skal padá gigantické množství vody, je z tohoto místa. „Ale ano, porovnejte ty stromy,“ ukazuje mi prodavač stromy na fotografii a tytéž na skalách před námi na druhé straně soutěsky. Vidím, že tam chodí lidé, a protože je to také zambijská strana, jsem rozhodnuta vydat se tam a jeden z „divů světa“ vidět zblízka.

Krkolomná cesta k vodopádům

Vracíme se k východu a ptáme se, jak daleko jsou vodopády. „To je kousek, tak dvacet minut,“ překvapuje mne odpověď zaměstnance. Já jsem to tipovala na hodinu cesty! Vydáváme se tedy dychtivě na cestu. A skutečně, po čtvrthodině přicházíme - ne však k vodopádům, ale ke břehům Zambezi z druhé strany soutěsky. Koryto tu tvoří balvany, mezi kterými protéká tu větší, tu menší proud vody. Šířka koryta se táhne do vzdálenosti skoro dvou kilometrů. Místy je v něm vyvýšený ostrůvek porostlý rákosím, křovím a někde i stromy. Odvážně vstupuji do řečiště a skáču z jednoho vlhkého kamene na druhý, ale kameny jsou kluzké a statečnost mne brzy opouští. Koryto se táhne až k obzoru a já už teď musím přeskakovat i širší proud vody. Místní bosý mladík mi nabízí pomoc a ukazuje nejschůdnější cestu. Po několika desítkách metrů se ohlížím a je mi jasné, že pomoc nebude nezištná, protože sama cestu zpět nemám naději najít. Navíc se stahují mračna a dá se čekat pořádný slejvák. Čekám na své kolegy a jakmile je vidím, hned jsem klidnější.

Spolehlivý průvodce

Rozhodujeme se, že jdeme dál. Chceme-li něco vidět, nemáme jinou možnost. Vydáváme se tedy opět za naším průvodcem. Začíná lít. Při vědomí, že se pohybujeme v korytě řeky, kterou neznáme, to není nic příjemného. Ptám se našeho průvodce, kolik si bude účtovat. „Ještě jsem vám nic neukázal,“ odpovídá. Je nám jasné, že budeme muset zaplatit, ale i sympatické, že nechce své peníze zadarmo. Chceme znát jeho představu. Průvodce, později se dovídáme, že se jmenuje Jeremiah, říká, že se tu platí 40 dolarů na osobu, nakonec se domlouváme na deseti za všechny. Po dobrých dvaceti minutách déšť konečně ustává. Opět svítí slunce, ale je podvečer a koryto je nekonečně široké. Už se však nemusíme bát, že nás překvapí širší proud, Jeremiah nás vede spolehlivě. Občas nás zavede až k okraji soutěsky. Před námi se otevírá zcela nový závratný pohled dolů přes okraj skal. Jsou hrozivě příkré. Někde tvoří i jezírka, která jsou viditelná pouze shora. Jedno z nich má poetický název – Andělské křeslo.

„Tudy chodí sloni“

Na kamenech nacházíme sloní trus a Jeremiah nás informuje, že Zambezi přecházejí i stáda slonů a hroši. Ale můžeme být prý klidní – až večer. Tvrdí také, že viděl slona spadnout do soutěsky, ale to pokládám jen za pohádku pro turisty. Po téměř hodinovém přeskakování z kamene na kámen a nahlížení z nevídané výšky na zurčící Zambezi pod námi, přicházíme k místu, kde nám oficiální cedule zakazuje pokračovat. Oblak páry je už nedaleko, zvuk padající vody zesílil, ale ve výhledu nám brání ostrůvek se stromy a restaurací pro turisty. Turisty na ostrůvek vozí motorový člun a vyhlídka je tu placená. Spravilo by to 20 dolarů na osobu a zdejší zaměstnanec by nás pustil dál. Ale představa cesty zpět a slunce klonící se za obzor nás vede k tomu, že se spokojujeme se zážitky, které zatím máme, a vydáváme se zpátky. I tak to bylo krásné a neobvyklé. Další den plný dojmů a zážitků je za námi.