Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Afrika - projekt Adopce nablízko

Začátek cesty jižní Afrikou

Irena Kastnerová / 23.11.2009

11. listopadu 2009 odletěli čtyři zástupci neziskové organizace SADBA pod vedením Jaroslava Vracovského na cestu po problematických místech jižní Afriky. Cílem je nasbírat co nejpodrobnější informace o aktuální situaci a problémech v daném místě, o výsledcích práce dobrovolníků Adopce nablízko, o celkovém přínosu tohoto projektu a také o dalších možnostech pomoci. Cesta potrvá necelý měsíc a povede přes Jihoafrickou republiku, Lesotho, Zimbabwe, Zambii a Demokratickou republiku Kongo.

Startujeme

S heslem „mít vše, co potřebuji, ale zároveň to unést měsíc na zádech“ pěchuji věci do krosny. Šestnáct kilogramů a šest příruční batůžek! Na letišti v Heathrow dostávám dvě letenky – do Paříže a odtud do jihoafrického Johannesburgu, kde se setkám s dalšími třemi kolegy, dobrodruhy. Hlavním úkolem je návštěva několika projektů Salesiánů Dona Boska pro děti a mládež, ve kterých působí přes projekt Adopce nablízko čeští dobrovolníci. Všichni doufáme, že tak nahlédneme do nitra skutečné Afriky. Do letadla se mi daří propašovat mozarellu. To ještě netuším, jak jí potěším Katku, českou dobrovolnici, která se v Johannesburgu už tři měsíce věnuje doučování dětí.

Příjezd do Johannesburgu

Po osmi tisících kilometrech mne opět přivítá angličtina. Ta je v Jihoafrické republice jednou z mnoha úředních řečí. Díkybohu pro evropské turisty. Johannesburské ulice jsou mnohem čistší, než jsme předpokládali. V JAR začíná jaro a všude je plno zeleně. Asi díky dešťům, které nás dovedou občas pořádně zaskočit. Obětavě se nás ujímají zdejší salesiáni, kteří tu v chudé předměstské čtvrti tzv. squatter campů provozují školu, školku a jakési učňovské zařízení. Prohlížíme si je se zájmem i s dojetím. V jedné ze tříd nás překvapí děti sborovým Good morning, friends a How are you, friends! Jejich učitelem je Matua vypadající na 16 let (je mu prý však 22). Děti, kterých je tu na dvě stě, pocházejí z nejzaostalejších rodin. Proto potřebují mimořádnou a trpělivou péči, kterou jim v běžné základní škole učitelé věnovat nemohou.

Squatter camp

Matua je ochoten provést nás squatter campem. Bez doprovodu zdejšího člověka s

e cizincům vstup nedoporučuje. A Matua tu má autoritu. Lidé vycházejí před své chatrné domky sestavené většinou z rozličných zbytkových materiálů a zdraví nás. O to překvapivěji působí zametené dvorky. Z jedné uličky nečekaně vyběhne hejno maličkých dětí a běží nám naproti. Malá drobná holčička s nadšenými výkřiky „Sister! Sister !“ zamíří do náruče dobrosrdečného kolegy Jaroslava. Matua pro nás ještě domluví ukázku tradičního afrického tance uctívajícího předky. Divoce křepčící skupinu doprovázejí na bubny i malé děti. A už se vracíme zpět, abychom byli po setmění v bezpečí domova. A to i tam byl před několika lety zavražděn irský kněz, když šel přivítat nočního návštěvníka. Dnes je po něm pojmenován jeden ze salesiánských projektů, jehož byl duchovním otcem.

Minibusem do Lesotha

Příští den vyrážíme na cestu do Lesotha. Jediný veřejný dostupný prostředek je „taxi“. Míní se tím minibus asi pro 12 osob. Přestože je už obsazen, řidič mezi nás skládá další a další pasažéry a jejich zavazadla. Celkem včetně batolete je nás 17! Nikdo z domácích neprotestuje. Naše jména si řidič napsal tužkou na papírek. Prý pro případ nehody. To však není poslední překvapení. Kolega Jára (druhý Jaroslav ve výpravě) mi na GPS v mobilu ukazuje rychlost, kterou projíždíme jednotlivé úseky cesty. Přestože je auto silně přetížené, na doporučené osmdesátce se řítí sto třicítkou. Alespoň na varovné 40 snižuje řidič rychlost na 120 km/h. Po třech hodinách jízdy konečně první zastávka a pár cestujících vystupuje. Bohužel ne muž vedle mne, rozený lidový vypravěč, který postupně dokázal zapojit do halasného hovoru všechny domorodé ženy. Až po další hodině jízdy se dostáváme do cíle naší dnešní cesty – hraničního Ficksburgu. Naštěstí máme nezbytná víza z Prahy, a tak bez problému překračujeme hranici posílenou ostnatým drátem do lesothského městečka Maputsoe. Asi jedna z mála zemí, kde ostnaté dráty ještě zůstaly, poznamenává kolega Jaroslav.

Nabídka zboží

Hned za celnicí nám místní zemědělci nabízejí zeleninu a jakési podivné hlízy zpoza drátěného plotu. A už nás vítají chudé krámky s ovocem (hlavně jablky, banány, broskvemi, oříšky) či krámky s coca colou a chipsy. Mezi lákavé suvenýry patří „kobo“ - zdejší tradiční vlněné deky rozličných vzorů a barev. Na rozdíl od jiných částí jižní Afriky zde budeme mít problém směnit naše americké dolary. Přijatelná jsou však eura.

V salesiánské komunitě

Jsme opět hosty salesiánské komunity, která tu provozuje školku, školu, střední školu a učňovské středisko. Přestože tu mají salesiáni velkou autoritu (organizují vzdělání pro více než dva tisíce dětí), chudoba a politická nestabilita plodí kriminalitu. A tak Lesothu, království hor a vod (je zásobárnou pitné vody pro Jihoafrickou republiku) se zatím turisté vyhýbají. Možná proto tu mezi majestátnými horskými masívy a malebnými údolími naplněnými vodou nacházíme život vesničanů nedotčený civilizací. Ale o tom až příště.