Nástrahy africké dopravy

Taxíky opět nezklamaly

Za hranicí si bereme dva taxíky do Chingoly. Spustil se velký liják a tu teprve vidíme, že auto, které z venku vypadalo v dobrém stavu, je značně opotřebované. Jen s obtížemi se dají zavřít okénka, po zapnutí stěračů se spustí nepříjemný zvuk alarmu, celou dobu svítí olejová kontrolka. Nefungující klimatizace způsobuje nejen to, že se nedá dýchat, ale i to, že se zamlžují okénka zevnitř a není vidět na krok. Přesto jede řidič velmi rychle a zpomalí teprve tehdy, když několikrát vjede na nezpevněnou krajnici a auto se nebezpečně zakymácí. Na to reaguje protestem i místní pasažérka vpředu. Mám pocit, že žádá, aby taxikář zastavil a počkal, až liják přejde, protože stěrače nejsou schopny pobrat tolik vody, ale to řidič odmítá. Jakmile však zpomalí, začnou nás riskantně předjíždět mohutné náklaďáky s přívěsy. V jedné chvíli se dokonce jen tak tak vyhnou protijedoucímu autobusu.

Pohodlí jen za příplatek

Po zastávce v zambijských městech Chingole a Kabwe jedeme místním autobusem do Lusaky. Autobus opět nemá jízdní řád a vyjede, až se naplní do posledního místečka. Tím místečkem nejsou jen pevná sedadla (pět v jedné řadě), ale i provizorní sedátka zaplňující uličku. Děti minimálně do deseti let sedí navíc rodičům na klíně. Kromě toho jsou všude pod nohami i na klínech pasažérů naskládána zavazadla. Ty zatarasují i prostor u dveří, takže je velmi obtížné v několika sporých zastávkách vůbec vystoupit. Pokud by došlo k nehodě, nemá většina cestujících šanci ze z autobusu vůbec dostat. Cestování po Africe vyžaduje pevné nervy a hodně štěstí. V Lusace si s jistými obavami vybíráme autobus do Johanesburgu. Víme, že nás bude čekat cesta dlouhá minimálně čtyřiadvacet hodin. Letáček společnosti Trans Africa slibuje za zvýšené jízdné o 20 000 kwacha (celkem stojí lístek 330 000 kwacha, tedy asi 72 dolarů) luxusní autobus po dvou sedadlech na každé straně. Když konečně autobus (s hodinovým zpožděním) přijíždí, jsme šťastni. Je skutečně pohodlný, s klimatizací. Dokonce dostáváme na cestu porci smaženého kuřete a láhev vody.

Skoro třicet hodin v autobuse

V noci bez problémů překračujeme hranici do Zimbabwe a ráno do Jihoafrické republiky. Kromě několikahodinové fronty, kdy nás místní bez skrupulí předbíhají, probíhá vše v klidu. Buš za okny se po deštích zelená. Venku je horký den, ale v autobuse příjemně. Cestou přibíráme ještě další pasažéry z jiného dálkového autobusu, který se pokazil. Brzy na to je cítit kouř. Zastavujeme a řidič běží s hasícím přístrojem odkrýt motor. Za asistence všech cestujících si půjčuje od našeho Jaroslava nůž a přeřezává jeden z řemenů. Jedeme dál, ale od té doby už klimatizace nefunguje a v autobuse je to znát. Čeká nás ještě několik hodin cesty do Johannesburgu. Tam nás bus po 29 hodinách jízdy vysazuje asi 20 minut od centrálního autobusového i vlakového nádraží. Jdeme pěšky. Místní žena nás varuje, abychom se na cestu ptali jen řidičů taxi nebo policistů. Ptát se místních prý není bezpečné. Pocit nebezpečí však máme teprve zažít.

V noci vlakem nejezdit

Konečně se na centrálním nádraží opět setkáváme s českou dobrovolnicí Katkou. Přes projekt Adopce nablízko zde na okraji Johannesburgu doučuje děti v rozsáhlém projektu sester salesiánek na pomoc dětem z chudých rodin. Zpoždění autobusu způsobilo, že stíháme až poslední městský vlak do okrajových satelitních částí. Nastupujeme do posledního vagónu přistaveného vlaku. Venku se stmívá a my jsme byli už několikrát varováni, že nemáme v noci jezdit vlakem. Ale je nás pět a ještě není ani půl osmé. Vagón je plný mužů, kteří se zřejmě každé ráno vydávají za obživou do centra města a večer se vracejí. Žádná žena zde není. Bigman Jaroslav, jak našeho kolegu často Afričané označují, neodolá, vytahuje kameru a po svolení místních cestující natáčí. Obáváme se, že to není bezpečné, ale Jaroslav k obavám nevidí důvod.

Hluční spolucestující

Vlak vyjíždí a oknem jsou vidět poslední blesky odeznívající bouřky. Jeden z mužů vybírá peníze a prodává pivo. Muži si hned zapalují cigarety a hlučně se baví. Je vidět, že pro některé to není dnešní první alkohol. Kolem Katky a Jany, které si sdělují zážitky, se tvoří kroužek, který je zaujatě pozoruje. Muž s jizvou na spánku, který prodává pivo, nám nabízí, abychom se odklidili do vedlejší části vozu, která se skrývá za úzkými dveřmi. Zprvu nechápeme a moc se nám to nelíbí. Jaroslav „Bigman“ si jde zvědavě prohlédnout nabízený prostor. Je tam i zaměstnanec drah, se kterým se Jára pouští do hovoru. Vedle nás stojí mladík s vizitkou „security“, ale bohužel vystupuje na první zastávce. Vlak se opět rozjíždí, ale ne nadlouho. Zastavuje a stojí. Stojí déle, než je na zastávce obvyklé. Muže pivo rozohňuje a hlučně se o čemsi dohadují. I zde platí to, co Jaroslav Mikeš tak výstižně vyjádřil slovy: „Všichni jsou normální, jenom my jsme bílí.“ Tady však ti „normální“ začínají být opilí. Mladík s jizvou znovu přichází a znovu nás posílá do úzkých dveří. Varuje nás, že tu před týdnem přišel nějaký běloch o život. Ptáme se ještě na radu jiného mladíka, který mezi ostatními vypadá nejspolehlivěji. Doporučuje nám využít nabízený prostor.

Hluk sílí

Stěhujeme se tam i s těžkými neforemnými krosnami a batůžky. Každý má sotva místo na stání. Jediné sedátko nabízí zaměstnanec mně jako nejstarší ženě. Ukazuje se, že je to maličký služební oddíl. Zaměstnanec má za povinnost hlídat konec vlaku - výstup a nástup cestujících. Se strojvedoucím se domlouvá signalizačními tlačítky. Vlak stále stojí. Z oddílu vedle je slyšet sílící hluk. Občas se rozletí dveře a někteří pasažéři by chtěli dovnitř. Zvláště jeden menší podsaditý muž je zjevně nespokojen s naším umístěním. „To nic,“ říká mladík s jizvou, který zaplňuje úzkou chodbičku mezi křiklounem a námi. „To jsou jen řeči.“ Pak dodává, že se blíží Vánoce a my bychom pro ně mohli znamenat bohatší svátky. „Třeba kamery, foťáky a tak… Bylo by lepší, kdyby vás na zastávce čekala ochranka nebo policie.“

Zbabělý útěk „security“

Radíme se, co dál. Čeká nás ještě dobrá tři čtvrtě hodiny jízdy, ale vlak stále stojí, už půl hodiny. Domlouváme se, že Katka bude o nás informovat sestry salesiánky, ke kterým jedeme. Nechceme je vystavovat nebezpečí čekáním na nás v noci na odlehlé zastávce, ale budeme klidnější, když budou o nás vědět. Jsou ale mimo domov. Hluk ve vedlejším oddílu roste a zaměstnanec zajišťuje dveře západkou. V oknech vytahuje mříže prý proti kamení. Pak telefonuje na svůj „office“. „Je to špatné,“ říká, „vlak možná nepojede několik hodin. Bouřka vyřadila elektrické zařízení a před námi stojí ještě řada vlaků, které se křižují.“ Vlak stojí už hodinu. Z vedlejší části vagónu se ozývají rány a občas se někdo pokouší dostat k nám. Radíme se, co dál. Zaměstnanec se rozhoduje zajít pro železniční ochranku. Dostáváme povzbuzující zprávu od sester, abychom zůstali, kde jsme a že máme být klidní. Že většina pasažérů není zlá a bude chtít mít vzhledem k nadcházejícímu mistrovství světa ve fotbale v roce 2010 dobrou reputaci před světem. A také, že nás budou čekat na zastávce. Někteří pasažéři vystupují z vlaku a pokřikují. Zaměstnanec dráhy se vrací s informací, že se místní „security“ z obavy před cestujícími, kteří jsou rozčíleni, že vlak tak dlouho nejede, odklidila do bezpečí…

Konečně v bezpečí

Vlak se rozjíždí, ale jen na chvíli. Popojíždí k dalšímu návěstí. Ještě hodinu a půl trvá, než vystoupíme na opuštěné zastávce uprostřed divokého parku. Naštěstí sami. Opilí pasažéři na nás asi zapomněli a zpozorovali to, až když se vlak rozjel. Jejich pokřik - těžko rozlišit, zda přátelský či nepřátelský - už nás však neděsí. Kdoví, jaký osud by nás čekal, kdybychom zůstali s nimi ve vagónu. Je po jedenácté hodině večer. Na druhé straně železničního mostu vidíme světla aut. Jsme si jisti, že jsou to sestry salesiánky a víme, že jsme už v bezpečí. Díky Margaret a Terezo!