Aksum – město nechráněných a nehlídaných památek

Palác královny za Sáby
Stély pokračují i za městem, v Juditině poli. Jen přes silnici se bělají základy paláce královny ze Sáby. Kebra Negast - pro Etiopany neotřesitelná fakta z jejich národní historie, pro nás sborník starých etiopských bájí - uvádí Aksum jako sídlo Makedy - královny za Sáby. Příliš mnoho historických nejasností a časových nesrovnalostí odsouvá toto tvrzení do říše pověstí a pohádek. Stejně tak nedůvěryhodně působí jeho půdorys, vyskládáný z větší části z kamenů nalezených v okolních polích. Zato výklad kudrnatého klučiny, který nám živě amharsky popisuje místo, kde pekli Makedyni služebníci chléb a kde se Makeda sprchovala. Ukazuje nám i kamenný žlábek na odpadní vodu, je velmi poutavý.

Sloni a opice v hrobce
Asi dvacet schodů vede do podzemní hrobky krále Bazena. Podél schodiště jsou vytesané hroby jeho služebníků, uvnitř, v kamenném sarkofágu byla pohřbena královská rodina. Mladík, který nás tu provádí, se stal hlídačem hrobu „dobrovolně – povinně“. Prostě přišli archeologové a kopali na jeho zahrádce tak dlouho, než hrob pod jednou stélou našli. „A na co jsou támhlety prázdné díry?“ nakláníme se nad dvě prohlubně. „Nevím, to mi archeologové nechtěli říct,“ odpovídá. Bazenuv hrob není jediný. Bylo otevřeno ještě několik dalších a pár z nich zpřístupněno návštěvníkům. Čelovkou pátráme po velkých kamenných kvádrech po vytesaných křížích a po „zázračném“ kovu spojujícím kameny s ostrými, přesně pravoúhlými hranami. Přichází nám na pomoc hlídač s provázkem namočeným do vosku- etiopskou kostelní svíčkou. K našemu údivu žluté čmoudící světlo „svíčky“ odhaluje na zdech nejen kříže, ale i opice, slony a šipky ukazující tajné vchody do nižších pater.

Holky z okolních vesnic, které si splétají vlasy do několika řad hustých copánků, posedávají na rozžhaveném chodníku u dřevěných beden s plody opuncie a prodávají „kaktusové ovoce“, skvěle zahánějící žízeň, za symbolickou cenu. Nožíkem naříznou pichlavou slupku a zákazníkovi vypadne do ruky dužnina. V zaplivaném pajzlu to vše spláchne trojdecka točeného piva a já se konečně mohu vydat do spleti starých kamenných uliček. Před nálevnou parkují tygrejští velbloudáři svá velká zvířata a sami se napájí hustým alkoholickým mokem tella z plecháčku. Caparti se mi věší na obě ruce a využívají toho, že na ně hned někdo nevytahuje klacek, jak jsou zvyklí od etiopských dospělých. Stavují se v malinké čajovničce, kde si se mnou chce povídat můj italský prošedivělý soused, zatímco mi čajařka sype do sklenice skořici. „A co araki?“ mrká na mě vyzývavě a ukazuje na láhev pálenky. „Rád bych, ale nemůžu,“ vytahuju z kapsy u košile platíčko s antibiotiky. Uhýbám se oslíkům a dávám se do řeči s tygrejskou kráskou. Nevím, jestli se mnou flirtuje, abych ji vzal do vysněné Evropy, anebo aby si procvičila angličtinu. Zadním vchodem se dostávám do areálu kostela svaté Marie Siónské. Prohlížím si starý kostelík, když ke mně přibíhá hlídač s holí v ruce a domáhá se vstupenky za šedesát birrů. Usmívám se na něj a vyvádím ho z rovnováhy: "Já jsem se přišel poklonit Bohu. I na to je potřeba lístek?“