Záchod a sprcha po etiopsku

Chcete to s blechami nebo bez?
Ujetí pouhých 500 km někdy trvá v Etiopii dva dny, a protože se v noci nesmí z bezpečnostních důvodů jezdit, jsme nuceni přenocovat v jakési Horní Dolní. Než sundáme batohy ze střechy autobusu, jsou ty lepší hotely obsazené. Nám nezbývá než jít spát do ubikace uplácané z kravské mrvy a bláta, natřené na šmoulově modro. Dnes nešetříme na insekticidu proti blechám v matraci. Na dvorku je sice tma jako v pytli a pokoj silně zapáchá, ale stáhli jsme náš hotelový rozpočet na historické minimum - 4 Birry (15 Kc) za pokoj. Na sprchu se ani neptáme. Petr ulehá na postel a ta se pod nim jako hamok prohýbá skoro až na zem. Celou noc trávím šplháním ke kraji postele, směrem od živého, příliš hřejícího a funícího balvanu uprostřed.

Náš další hotel sice má na dvoře kohoutek a pod nim plný plastový sud, ale dnes neteče voda, a tu v sudu potřebuje majitelka pro chod své restaurace. A záchod? Ten je dnes opravdu lahůdkový. Tak trochu přetéká a vězte, že v Etiopii "hovnocucová auta" nejezdí. Dalších pár dní trávíme v horách. Tam by se sice našlo dost čistých potůčků, v nichž bychom mohli zbavit naše těla zapáchající špíny, ale uznejte, že ve čtyřech tisících je trochu zima na cachtáni se v ledové vodě.

Etiopský Hilton
Následující hotel sice sprchu má, ale přes den není čas se omýt a večer už se nikomu do otužování nechce. Standard našich hotelů je až na pár výjimek stále stejný. Jedna měkčí či tvrdší dvojpostel, jedna židle, jedno okno, jeden nočník a na zemi trochu místa na batohy. Vlnitý plech nad hlavou je někdy "krytý stropem", vyrobeným z natřených sešitých pytlů od humanitární pomoci. Takže někdy čteme před spaním USAID, jindy zase Gift of Sweden. Někdy také nic, protože nejde proud a jediná žárovka visící na drátu ze stropu svými pětadvaceti watty ani neblikne. Občas nás v noci poctí návštěvou myška nebo švábí rodinka. Nic víc, nic míň, nám to za tu cenu stačí.

Termální pramen místo vany
Někdy se ovšem usměje štěstí, jako třeba v ošklivém křižovatkovém městě Shashemane, kde za domem stojí, dobře skrytý, zázračný kohoutek, ze kterého vždy teče voda. Ihned zneužívám situace a proměňuji naše velmi zapáchající a špinavé oblečení v nečisté a nevoňavé. Ani další den není k zahození. Na výlet k termálním pramenům Wondogenet, kde nás za pouhých patnáct korun nechávaji cachtat se v horkém špinavém bazénku, jak dlouho chceme, a potom nás ještě nadirigují k vařícímu vodopádku, pod kterým se pečlivě drbeme antiseptickým mýdlem, vzpomínáme ještě dlouho. A hned další ráno zase oblékám plavky a skáču do ledových vod jezera Langano, připomínajících svou barvou spíš anglický čaj s mlékem než jezero.

Aspoň kapku vody!
Těmito skvělými vodními radovánkami jsme si však vybrali naše koupací štěstí na dlouho. Hotel v Gonderu hledáme už za tmy. Ty levné jsou beznadějně plné a personál v těch dražších to moc dobře ví a nasazuje dvojnásobné ceny. Nesmlouvá. Dožaduji se v nejlevnějším z drahých, ať mi za ty peníze ukaží funkční koupelnu, když jsem ji sama nenašla. Venku lije jako z konve a do našeho pokoje teče okny i stropem. Pan recepční mi s úsměvem oznamuje, že voda není. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. "Ale vždyť venku jí padají z nebe celé hektolitry!" zoufám si. "To nevadí, u nás teče, když nám ji pošlou v trubkách," vysvětluje pragmaticky recepční. "A pošlou ji zítra?" chci slyšet. "Možná." "A co proud, ten půjde?" nedávám mu pokoj. "Ale ano, ten vypínají jen v úterý a v pátek," říká těšivě. "Zítra je úterý," oznamuji mu chladně. "Hm, tak to teda nepůjde".

Posílám Honzu, aby mi ze dvora přinesl plastový lavor, do kterého chytá personál hotelové restaurace z okapu vodu na mytí nádobí. Vítězoslavně si ho odnáším na záchod. Právě přiletivší Holanďan na mě nevěřícně zírá. Utěšuji ho, že až bude v Etiopii tak dlouho jako já, pochopí. Už druhý den mám z ledové vody pořádnou rýmu, ale stálo to za to!

Paní domácí jiného, našeho nového levného hotelu v Gonderu, má hroznou legraci z toho, že u ní spí běloši. Obezřetně nás
upozorňuje, že sprchu sice má, ale vodu nikoliv. Nevadí, našli jsme ve městě veřejnou umývárnu, kde se můžeme osprchovat za birr studenou a za dva možná i teplou. Vítá nás hlídač, který nás ujišťoval, že můžeme přijít kdykoliv, budou mít otevřeno. To sice mají, ale voda dnes už došla. Kluci zoufale zkoumají sprchu u nás v hotýlku. A hle, trochu čůrá, asi do rozervoáru na střeše trochu napršelo při odpolední průtrži mračen. Myjí se tedy pod kapající sprchou a doufají, že nedokape právě, když mají našampónovanou hlavu. Dokapala.

Je nutné poznamenat, ze v rámci jakéhosi programu byl nedávno natažen rozvod vody čisté a snad i zdravotně nezávadné do části etiopských domů. Ostatní si mohou pro ni za drobný poplatek chodit k veřejné kašně... když zrovna teče.

Průměrná nadmořská výška v Etiopii je něco kolem dvou tisíc metrů nad mořem. To znamená celkem příjemné klima, a není tedy katastrofa vydržet několik dní bez mytí. Alespoň se člověk naučí cenit si vody, kterou doma považuje za samozřejmost. K smíchu jsou nám teď západní statistiky hlásající, že průměrný člověk spotřebuje denně asi 150 litrů vody. Etiopané, zvyklí na věčný nedostatek životadárné tekutiny, vystačí se zlomkem tohoto množství a ještě jim zbude.