Jezero v kráteru Ngozi

Všechny je ignorujeme a míříme k polorozpadlé dřevěné boudě, kterou místní nazývají "village office".

Zde nám je lámanou angličtinou vysvětleno, že musíme zaplatit příspěvek 1 000 shillingů (29 Kč) na osobu jako vstupné a za 5 000 si najmout průvodce. Tisícovku rádi dáme, ale 5 000 za guida je pro nás absolutně nepřijatelné. Hlavně vůbec žádného na dvouhodinovou cestu ani nechceme. Vysvětlujeme jeden přes druhého výběrčímu v děravém tričku, že tolik platit nebudeme. Celý se klepe a přichází s kompromisem. Za 2 000 nám nakreslí plánek. Nadšeně souhlasím (hlavně, že nemusíme jít s průvodcem). Jen Honzovi se to zdá za pouhou mapičku příliš a snaží se smlouvat. Černoch se třese ještě víc, ale je neústupný. Za necelou minutu má plánek nakreslený a 2 000 v kapse. Vesničané nám zvedají závoru a smějí se, jak nás obelstili. My jsme spokojeni, protože je nakonec po našem. Navíc po hodině chůze musíme uznat, ze bychom bez plánku přinejmenším bloudili.

Velká cesta se mění v úzkou pěšinku, vedoucí hustým lesem. Díky vysoké vlhkosti hodně rychle propocujeme všechno oblečení, co na sobě máme. Sympatický (a tak trochu naivní) průvodce Patrick, kterého už známe z Mbezi, doprovázející ze sopky dva Francouze, si při pohledu na nás mysli, že dole prší. My zase nechápeme, jak si v pralese dokáže udržet čistou nažehlenou košili i s kalhotami a nablýskané boty k tomu.

Konečně dobýváme okraj kráteru ve výšce 2 620 m.n.m. a je nám dopřáno pět minut výhledu, než mlha definitivně pohltí celý vulkán. Skupinka brýlatých turistů z Dar es Salaamu, vyháklých v kostkatých košilích a vyzbrojených obřími deštníky, povykuje na vrcholu a vydává se na cestu zpět. Celý kráter máme sami pro sebe. Kloužeme se několik výškovych, skoro kolmých metrů ke břehu jezera uprostřed kráteru. Jenže přes mlhu toho moc vidět není.

Nechce se nám stavět stan hned u cesty, zvlášť když už o nás ví tolik lidí. Ale moc jiných příhodných míst tady není. Respektive vůbec žádné. Slézáme trochu do kráteru a tam si stanovací místo vlastnonožně vytváříme. Na velmi příkrém kopci vytrháváme keříky a mladé stromky a trekovkami urovnáváme terén. Stan je sice o dobrého půl metru širší, ale nouzově se dnes musí vejít. Místo spaní se celou noc válíme po svahu jeden na druhého.

Banány, avokáda a Most boží
U silnice jsou vyskládány tisíce velkých zelených banánových trsů. Ženy v pestrých kangách občas nějaký popadnou, hodí si ho na hlavu a kamsi poponesou. Jiné vesničanky obsypávají náš autobus a okny nabízejí za symbolickou cenu nejrůznější druhy banánů - obří červené, tlustší sladké, oranžové a menší navinulé, malé světle žluté, kterým kvůli jejich chuti přezdíváme "hrachy", nezralé i přezrálé, hranaté i platany. Procházíme mezi dřevěnými stoly s kupičkami zeleniny. Nebojácná prodavačka nám za 100 shillingů /2.90 Kč/ vnucuje igelitovou tašku se šesti zralými, fialovými avokády. Nekupte to za tu cenu! V jiných částech Tanzánie tak levně neseženete ani jedno a ještě k tomu nezralé.

Uctivě zdravíme důležitě se tvářícího policajta a ptáme se ho na cestu k Daraja La Mungu - Mostu Božímu, skalnímu útvaru, vymodelovanému řekou Songwe. "To musíte ke K.K.K. vězení. A to je tak 5 km," kreslí hned plánek, kde zahnout z hlavní silnice /mejni roudi/.

Po pár kilometrech svižné chůze po rozpálené asfaltce nám dochází, že těch 5 km zřejmě má být jen k panděratým policajtem nakreslené odbočce a stopujeme první auto. Nasedáme na ostrý štěrk na korbě a řidič nás popováží hezký kousek. K Daraja to prý mají být ještě 4 km. Po hodině a půl nudné cesty banánovými plantážemi se ptáme muslima u domku z nepálených cihel. "Už to není moc daleko, tak ještě hodinu," straší nás.

Předbíháme houf stydlivých vesničanek s ranečky na hlavách. Za chvíli na nás volají, ať odbočíme na úzkou pěšinku, u které bosý pasák se svýma dvěma dětma hlídá stádo krav. Nádherné údolí řeky Songwe, z kterého rostou zelené, kulaté kopce, přímo vybízí k trekování. Třeba někdy příště... Na protějším svahu se v trávě schovává několik slaměných domů a nad řekou pod námi se klene Most Boží. Proudy vody vymlely majestátní oblouk a hned za ním se ztrácí v několikametrovém vodopádu. U člověkem postaveného mostu nám anglicky napsaná cedulka se spoustou chyb zakazuje fotografovat. Nacházíme se totiž na území věznice. Nedá nám to a Daraju si stejně potají zvěčňujeme. Jen nás zklamalo, že ve slaměných chýších nebydlí vesničané, ale trestanci.

Nemáme moc času na kochání se tanzánskou "Pravčickou bránou". Musíme se ještě dnes dostat do města a to pokud možno za světla. V první vesničce se na nás usmívá štěstí a naskakujeme spolu s několika vesničany na náklaďák. "Uzungu, běloši, šilinků pět set," oznamuje nám závozník. Souhlasně kývám, patnáct korun je za těch pár kilometrů na hlavní silnici sice pálka, ale místní platí stejně.

Luci sedí na banánových trsech a statečně loktuje do týpka, který se ji snaží osahávat. Dědek s deštníkem zase zaparkoval na hromadě avokád a rozhodl se vylisovat z nich džus.