Výstup a pád do protikladů

Celkové převýšení 1500 metrů během 4 hodin s lezeckou vložkou na závěr nám dává zabrat. Jsme zadýchaní a zpocení, že bychom se dali ždímat. Sotva sedmiletí chlapci v roztrhaných tričkách před námi skotačí, běží a zase skáčou. Za mnou se honí a houpou na větvích další dva. Ani náš průvodce, kterého jsme potkali v poslední vesnici, ani škvrňata, nejeví sebemenší známky únavy. Ani kapička potu se jim nezaleskne na celém těle.

Pod nohami se mi motá zablešený, na kost vyhublý žlutý pes. Vůbec mu nevadí, že občas dostane trekovkou do čumáku. Cestu absolvuje s velkým potěšením s námi. Aní jsem nevěděl, že psi rádi horolezují.

Na vrcholu Lupangy, nejvyšší hory v okolí města Morogoro, nenasvědčuje nic tomu, že jsme v nadmořské výšce 2150 m. Prodíráme se hustou vegetací, všude kolem nás visí lijány a vzdušné kořeny bujně porostlé mechem a vše zahaluje mystickým závojem mlha.

Sušenky jako pozdrav z města

Vychutnáváme si vrcholové oplatky a jeden balíček věnujeme prckům. Jako opice s ním hnitě šplhají na pět metrů vysokou kovovou konstrukci. Za pár sekund se snáší k zemi prázdný obal. Strava vesničanů se skládá výhradně z toho, co si sami dokáží vypěstovat – sladké brambory (kassavy) a kukuřice. Ani na tuto cestu si s sebou žádné jídlo nebrali. Pojí ze stromů několik nezralých guav a napijí se z potůčku. Sušenky jsou pro ně luxusní pochoutka, taková pohlednice z civilizace

Hříšné obžérství v Morogoro

Špinaví a unavení scházíme za posledních slunečních paprsků do města. Víme přesně, kam chceme. Do jídelní ulice, kam večer prodavači vytáhnou kamna na dřevěnné uhlí, rozpálí ve wokách tuk a připravují hranolky, grilují maso napíchané na drátech z kola a rozlévají ovocné džusy.

“Naše džusy i pití je chutné a zdravotně nezávadné. Používáme prvotřídní maso, zeleninu i ovoce. Veškerou vodu převařujeme. Osobně dohlížím na dodržování správné hygieny“, uzemňuje nás svým naprosto neafrickým přístupem majitel většiny stánků, pracující přes den jako učitel. Že si nevymýšlí a jídlo i pití je opravdu kvalitní, dokazuje čistě oblečená, nažehlená a navoněná smetánka, která by si tu podávala dveře, kdyby stánky nějaké měly. Takhle se musí spokojit s tím, že se blahobytně rozvalí na dřevěné lavičce a nechá se obskakovat úslužným personálem. Majitel cirkuluje mezi hosty a s každým prohodí pár vět.

Za večerní žranici platíme účet třicet korun na člověka a valíme se přes ulici do hotelu. Jak rozdílné světy. Chudá vesnice na úpatí Lupangy se svými sladkými bramborami a bohatí indičtí majitelé krámků v Morogoro, dávající si do nosu v jídelní ulici grilované hovězí špízy. Svět je plný protikladů.