Běloši na ukrajině v Tanzánii

Slevujeme ze svých nároků na pohodlí a půjčujeme si za 6 Kč/hod těžké ukrajiny Made in China s obrovskými blatníky, nosičem nad zadním kolem, bytelným trojúhelníkovým stojanem a skvěle pérovacím sedátkem. Prosíme černochy, aby nám trochu přifoukli měkké duše. Zpuchřelá guma by však dávku vzduchu nemusela vydržet, takže rozhodují, že nám to musí stačit. Výšku sedačky nelze nastavit, při šlapání se kopeme koleny do brady. Na prašném terénu se spoustou výmolů a špičatých kamínků jsou kola téměř neovladatelná, špatně zatáčí. Brzdy mají alespoň snahu. Ženská část výpravy kolo zahazuje a nám dá hodně úsilí ji znovu na kolo posadit.

Malé děti ve školních uniformách na nás pokřikují nejuctivější svahilský pozdrav „shikamoo“. Škoda, že tento pozdrav znamenající doslovně „umyji ti nohy“ je myšlen jen obrazně, chladná voda by v africké výhni příjemně osvěžila. Odpovídáme „marahaba“, tedy přijímám. Ještě menší caparti pokřikují slova „uzungu“ – běloši, a vyděšeni prchají. Kolem nás v obou směrech proudí domorodci na identických černých mašinách. „Vy na těch kolech vypadáte jako opravdoví Tanzánci“, konstatuje jeden vesničan, se kterým se dáváme do řeči.

Brzy zjišťuji, že jedu už jen po ráfku. Zkuste na tanzanském venově sehnat pumpičku! A zkuste do děravé duše i pneumatiky dostat vzduch na dobu delší než je jeden fuk. Stopujeme náklaďák pro bráchu, který jede zpět do města ukrajinu vyměnit. Černoši se strašně omlouvají a od známých shání kolo nové. Při sjezdu z prudkého kopce odcházejí na „novém kole“ brzdy a hned na to praská duše…

Jízdu na kole po rozvojové Africe si tedy dobře rozmyslete a pokud po tom vážně toužíte, dovezte si svoje kola z domova. Svá kola šrámů neušetříte, ale své nervy ano.