Obchodujeme v Maroku

Marocký oběd
Dojíždíme do Azrou, města s pěknou novou mešitou, samozřejmě laděnou do zelena. Rozhodujeme se a dáváme si pravý marocký oběd v nefalšované marocké restauraci – kozí špízy s poněkud tužším masem a marockou specialitu tajine, což jsou dušené brambory, mrkev a jehněčí nebo kuřecí maso. Zapíjíme to marockou whisky – mátovým čajem. Libor je obezřetnější a dává si raději několik pomerančů. „Kdo nežere maso, nerozumí srandě.“
Ač v Africe, je v restauraci takové chladno, až jde pára od úst. Domorodci říkají, že takovou zimu jako je nyní dlouho nepamatují. Jak dlouho to trvalo, potom to už vypadá, že vám moc zima nebyla …dopsal jsem o něco níže Po obědě se v autě pro jistotu desinfikujeme moravskou slivovicí, kterou si pro tyto případy vezeme sebou. Mám-li mluvit upřímně, desinfikujeme se poměrně často.

Bojácní makakové
Vjíždíme do cedrového lesa, o kterém víme, že v něm žije spousta opic prý makaků. Samozřejmě je chceme vidět v akci. Dáváme pauzičku, uvolňujeme se troškou hašiše a potom pořádáme fotografický hon na opice, které se tady skutečně volně promenádují. Jsou sice zvědavé, ale strach je silnější. Koukají na nás ze spodních větví stromů, ale na zem se neodvažují ani po několika minutách, i když je všelijak lákáme. Asi ví, že od nás nemohou očekávat nic dobrého.
Z lesa vyjíždíme na kamenitou náhorní plošinu. Na doporučení šéfa restaurace zastavujeme u vulkanického jezera s názvem Aguelmame de St. Ali, ale strašně tu fouká a je chladno, takže rychle pryč.

Noční marocké jízdy
Jedeme pouštními horami a kocháme se pohledem na pro nás nezvyklou dožluta zabarvenou okolní krajinu. V jedné vesničce náhodně zastavujeme a dáváme dětem žvýkačky. Chtějí jich víc a když zjišťují, že už žádné nemáme začínají být agresivní, takže raději na nic nečekáme a mizíme pryč.
Je cítit, že poušť je „za humny,“ protože se výrazně oteplilo. V podvečer jedeme krásným kaňonem. Klikatící se říčka, zelené palmy a všude kolem kam se podíváme obrovské načervenalé skály nejrůznějších tvarů. To vše ozářené zapadajícím sluncem. Začíná se stmívat. Místní řidiči v noci zásadně nesvítí, jenom bliknou při míjení se. Cyklisti, chodci a oslíčkáři nejsou vidět vůbec. Jezdit po Maroku v noci je prostě risk. Projíždíme osvětlenými ulicemi městem Errachidia, o němž jsem někde četl, že je vstupní branou do Sahary.

Obchodujeme v Maroku
Už za naprosté tmy se ubytováváme v kempu s názvem Source bleu de Meski. Dostáváme se do péče „obchodníků“ Mohameda a Hasana. Tvrdí, že jsou bratři, přičemž Hassan je Arab a Mohamed černoch jako bota. Libča domlouvá s Hassanem obchod – mobilní telefon za půlku velblouda. S Mohamedem pijeme na uvítanou mátový čaj, který přinesl on, a slivovici, kterou jsme dodali my. Mohamed hlásí, že Alláh pod střechu nevidí. Na zdraví se berbersky řekne „Libicibicu.“ Po prvním paňáku bratři předvádějí hru na bubny z velbloudí kůže. Je to paráda. Po druhém paňáku se Mohamed rozpovídal o tom jak to prý v Maroku chodí: Marokánci si úmyslně vybírají hodně tlusté manželky, aby se v létě mohli schovat do jejího stínu, když spolu někam jdou. Jako zimní manželku je dobré mít černošku, protože je zaručeně teplejší než běloška. První manželku vybírají rodiče. Když umí tkát koberce, mění se za velbloudy. Většinou za šest. Jeden velbloud je cca 1000 dirhamů. Když tkát neumí mění se za osly. Jeden osel je cca 100 dirhamů. Druhou manželku vybírá ta první. Maximum jsou čtyři manželky, záleží na penězích. Po třetím paňáku Mohamed prohlašuje, že nám prodá celý obchod. Současně dává Spídovi přezdívku „Ali-baba,“ protože je nejvíc zarostlý. Pro Mohameda jsem největší „king“ já, protože už mám dítě. Ostatní ještě ne a tak se jim kvůli tomu trošku posmívá.
Noc trávíme pod širákem a je to asi nejkrásnější noc, kterou jsem pod širým nebem zažil. Nad námi hvězdná obloha lemovaná palmami se kterými si nepatrně pohrává noční vánek. K tomu přizvukují cikády, žáby a jiná noční havěť. Odněkud z dáli se nesou rytmické zvuky místních bubnů. Slovy se těžko popsatelná atmosféra, musí se zažít na vlastní kůži.
Ve čtvrtek ráno zjišťujeme, že náš kemp leží v nefalšované oáze s jezírkem a palmami. Několik hodin s Mohamedem a Hasanem dle včerejší dohody obchodujeme. Měníme trička, mikiny a ponožky za bubny, masky a deky. Samozřejmě k tomu vysolíme nějaký ten dolárek a upomínkové předměty jako tužky, čepice a sluneční brýle. Tintí vyměnil svůj bágl a Suchy s Libčou dokonce i boty. S výsledkem obchodu jsme spokojeni. Teprve později nám došlo, že jsme oběma obchodníčkům malinko naletěli. Nakoupené věci měli zhruba cenu, kterou jsme za ně zaplatili. Všechna ta trička, která jsme Mohamedovi s Hasanem dali v domnění, že nám sleví z ceny, byl vlastně jakýsi bonus pro ně navíc. Na základě těchto směnných obchodů se slovo „Magor“ stává hodně populárním slovem této expedice.