Casablanca

Filmaři
Večer přijíždíme do hlavního města Maroka, do Rabatu. Tady má náš kamarád Honza Vosmík alias Vosmička, coby kaskadér, natáčet nějaký válečný film. „Tam kde se bude střílet a bude hodně světel, to jsme my.“ Tak nám do telefonu popsal, kde ho najdeme. Chvíli bloudíme městem, ale pak místo natáčení nacházíme. Leží v polorozpadlé části města a ve filmu bude asi vypadat autenticky. Jsou tu hejna domorodých čumilů, hlavně dětí. Protože jsme běloši, nemáme problém dostat se hradbou zátarasů až do prostoru natáčení. Ostraha si myslí, že patříme k filmařům. Jenomže samotní filmaři jsou mnohem bystřejší. Suchy má sebou kameru a oni mají strach, že jsme od konkurence a že „šmírujeme.“ Musíme vysvětlovat koho hledáme. Kousek od nás svačí bagetu mrtvý americký voják s prostřelenou hlavu, divže mu mozek neteče po maskáčích. Chvíli na to přichází Vosmička. V uniformě amerického vojáka a se samopalem. Je trochu vyplašený. Ne z nás, ale z natáčení. Domlouváme se, že až mu skončí šichta, tak někam zajdeme. Pro úplnost dodávám, že film má pracovní název Black Hawk Down – Černý Jestřáb sestřelen. Jsme zvědavi, jak se film chytne a jestli v něm Vosmičku uvidíme.

Agresivní děti
Mezitím hejno dětí, nevím proč, zaútočí na okolo projíždějící auto a pěstmi mu buší do kapoty. Řidič na nic nečeká a ujíždí pryč na zpátečku. Hlavně aby nenapadli nás, jsou dost drzí, „parchanti.“ Když jsme sem přijížděli, tak nám za jízdy otevřeli zadní dveře u auta.

Bloudíme městem a hledáme jakýkoliv kemp na přenocování. Ubytováváme se až v městské čtvrti Salé. Recepční vypadá jako „buk“ a asi i je, ale moc nám to nevadí. Umyl nám totiž veškeré špinavé nádobí, které po nás zbylo od včerejší pozdní večeře.

Snídani už máme dávno snědenou, ale nikomu se od stolu nechce zvednout. Nemluvíme o tom, ale víme, že jakmile se zvedneme, jedeme domů. Do kempu přijíždí onen postarší manželský párek z Belgie, který jsme potkali už v kaňonu Todra. Jak rádi bychom s nimi vyměnili.

Při hledání cesty z města jedeme chvíli jednosměrkou, na což nás upozorňují místní policisté, kteří současně seřvou Dana, aby si oblékl tričko. Frčíme si v poklidu dálnicí na Tanqer. Problémem je placení dálničního poplatku. Dolary nechtějí, platební kartu neberou a my u sebe už tolik marockých dirhamů nemáme. Naštěstí Dan ukecal řidiče jednoho z projíždějících aut a ten nám dolary vyměnil.

Z cesty do přístavu v Tanqeru zůstává jedna otázka nevyřešená. A ta zní, jestli bych stihnul předjet kamion a nebo jestli by nás smáznul kamion jedoucí proti. Všichni, kromě Tintího, si myslí, že bych to nestihnul. Tintí si nemyslí nic, protože to neviděl. Pravda je, že jsem všechny dost vylekal. Navíc jsem Liborovi málem splnil sen, protože „takhle si vždycky čelní srážku představoval.“ Já si myslím, že bych to stihnul, ale vzhledem k tomu, že na mě ostatní křičeli, abych raději sjel do škarpy, možná bych se časem nechal přesvědčit o opaku. No, když to shrnu, bylo to o milimetry. Stihnul jsem se zařadit za kamion který, jsem chtěl původně předjet a těsně kolem nás prosvištěl kamion protijedoucí.

Při odbavování v přístavu je kupodivu klid. Tolik obávaná celní kontrola se nekoná. Dvě a půl hodiny čekáme na loď. Konečně připlouvá. Je větší než ta se kterou jsme se plavili do Maroka a jmenuje se Ibn Batouta.

Na počest úspěšného opuštění Afriky si na lodi kupujeme za Spídovy poslední marky pivo v plechu Heineken a hodně drahou bagetu. Ale co, hlad je hlad. Tentokrát viděl v moři delfína Spído. Na lodi se s námi plaví spousta Rusů, asi nějaký zájezd. Ve 21:30 hodin přistáváme ve španělském přístavu Algeciras a kruh se uzavírá. Celní kontrola je jenom formální, protože když celník viděl jaký máme v autě bordel a smrádek, jenom rezignovaně mávnul rukou. Máme před sebou nonstop jízdu až do Čech, kterou ještě trošku zpestřil Tintí svým mikrospánkem za volantem.

Pospícháme domů. Trpíme o jedné bagetě, vodě a pytlíku jablek a sníme o tom, co všechno sníme u „Meka“ v Rozvadově. Libča s Danem neustále řeší, jestli do Čech přijedeme do půlnoci nebo až po. Ostatně nebyli by to snad ani Libča s Danem, kdyby spolu o něčem nedebatovali nebo něco neřešili.

Konečně. Po 24 hodinách nonstop jízdy překračujeme bezproblémově ve 21:30 hodin české hranice. A teď hurá na jídlo. S plnými žaludky přijíždíme do Prahy, kde Dan s Tintím vystupují a my ostatní pokračujeme do Slaného.

Dobrodružství je téměř u konce, ale poslední bonbónek nás teprve čeká. Za 16 dní našeho putování jsme ujeli necelých 10.000 kilometrů a ani jednou nás nekontrolovali policisté. A potkávali jsme jich celkem dost. Jediná prohlídka nás čekala právě teď. Ve Slaném na křižovatce u bývalého hotelu Grandu. Do definitivního cíle naší výpravy zbývalo zhruba 500 metrů jízdy. Naštěstí tato kontrola dopadla dobře, ba co víc, dopadla výborně. Stejně jako celá famózní Expedice MASAU 2001. Co je to MASAU? MArocká Sahara AUtem.

Jsme definitivně doma. Je nám zima. Spído má trošku průjem. Během putování Marokem jsme všichni zhubli. Nejvíc Suchy – sedm kilo. Ale to vůbec nevadí protože „Berber, no problem.“