Výstup na Erg Chebbi

Cestou si prohlížíme bezejmennou berberskou vesnici. V úzkých uličkách je příjemný chládek, spousta much a hejno „bonžůrujících“ dětí, které loudí cokoliv od peněz po žvýkačky.

Bankomat v Erfoudu nám nechce vydat peníze. Slunce pálí proklatě. Prohlížíme si naleziště zkamenělin a pouštní cestou necestou pomalu drkotáme k Erg Chebbi, největším dunám Maroka. Kluci bubnují a bubnují na nové nástroje. Fakt jim to moc nejde. Náhle se na obzoru objeví něco oranžového. Je to Erg Chebbi. Ve 14:00 hodin jsme na místě, u největšího marockého „pískoviště.“ Děláme si v chládku La Baraky, místní hliněno-slámové boudy, oběd. Před vchodem jsou v písku zapíchnuté zlomené české lyže Artis. Do 17:30 hodin čekáme, až se velbloudi nažerou. S jejich majitelem je těžké pořízení, netváří se moc nadšeně, když se chceme nechat odvézt mezi písečné duny. Možná chce jenom vyšroubovat cenu. Nakonec je přeci jenom obchod uzavřen. Kluci bubnují a bubnují. Nasedáme na velbloudy, s námi ještě dva mladí Španělé a jeden Američan. Nikdo další už tady není. Průvodce Ali někam zmizel.

Velbloudí pravidlo: Sehne-li se velbloud pro žrádlo v momentě kdy jezdec nedává pozor, rozbije si jezdec hubu pádem z velblouda dolů. Naštěstí jsme byli ve střehu. Vyrážíme jako karavana pod vrchol duny houpavým velbloudím krokem. V jeden moment má Suchyho velbloud vinou špatného vedení berberem malinko problémy a dost mu to po písku ujíždí. Tintího velbloud, který jde těsně za Suchym, to řeší tak, že šplhá na dunu „po kolenou.“

Pod vrcholem sesedáme z velbloudů. Domlouváme, že se zítra ráno vrátíme pěšky a že za velbloudy tedy zaplatíme jen poloviční cenu. Karavana odchází a my šplháme po svých na vrchol Erg Chebbi. Duna je vysoká 250 metrů. Je to makačka, jemňoučký horký písek se boří. Jakmile se člověk zastaví aby si odpočinul, pomalinku začne sjíždět zpět dolů. Jsme na vrcholu. Pěkně tu fouká. Písek skřípe mezi zuby, určitě ho budeme mít všude. Sestupujeme a v závětří stavíme stany.

Čekáme na západ slunce, ale díky mlžnému oparu nebyl nic mimořádného. Dan se převtěluje v berbera a rozdělává ohníček z velbloudích bobků, které tvarem barvou i tvrdostí skutečně připomínají kaštany. Pro ty, kteří si nejsou jisti, můžeme skutečně potvrdit fakt, že hovno hoří. S Američanem a Španělem si lokneme z našich zásob becherovku. Nad námi je nádherná noční hvězdná obloha, kde Velký vůz je vzhůru nohama. Když nefouká vítr, je takové ticho až z toho hučí v hlavě. V noci to pěkně fičí, takže písek se definitivně dostal i tam, kde dosud nebyl. Spíme uprostřed pouště, 30 kilometrů vzdáleni od Alžírských hranic.

Východ slunce jsme ráno zaspali, zato písek máme všude i ve spacáku. I přes včerejší domluvu, že ne, se pro nás velbloudi vrací. Inu, obchod je obchod a prachy jsou prachy. V domku z hlíny a slámy s honosným názvem La Baraka sledujeme úžasné reakce našeho znovu nalezeného průvodce Aliho, který si prohlíží naše z Čech dovezené erotické časopisy. Jeho komentáře, hlasité výkřiky a gesta nás odrovnávají. Nejvíce ho zaujalo Leo s Terezou Pergnerovou. Zajímá ho za kolik velbloudů by jí koupil. Berberská soulož musí být „džig-džig-džig“ pěkně pomalá. Pak nám hraje na kytaru a místo textu mele různá česká slova, která zná. Smějeme se, až nám z toho tečou slzy. Na závěr si ještě s jedním domorodcem zahrajeme v písku fotbálek a návštěva pouště končí.

Po kamenité poušti drncáme zpět do Erfoudu. Je tu spousta vyježděných cest, jak si každý jede kudy chce. Ali se nabízí, že by mohl řídit, ale má smůlu. Bankomat v Erfoudu už se umoudřil, vybíráme tedy peníze, vyplácíme Aliho protože dál už s námi nejede. V tuto chvíli to ještě nevíme, ale po návratu domů Suchy zjišťuje, že Aliho průvodcovských služeb využívá i cestovní kancelář Adventura.