Dillí milé i nemilé

Jenže pro nás, kteří přechováváme mnoho věcí v krosnách v obyčejných igeliťákách a když se potrhají, moc se o pořizování nových nestaráme, protože zatím ve všech rozvojových zemích nám veškeré zakoupené zboží nebo jídlo strkali bez ptaní do igelťáku. Nu, v Ladaku jsme trochu splakali a potrhané igeliťáky jsem svazovala a lepila izolepou, dokud mi jí neukradli.

V Dílí je už od časného rána vedro k nevydržení. Po dlouhém přejezdu jsme celí rozlámaní a nevyspalí. Chodím jako ve snách za Petrem. Nevyspání a horko mi naprosto paralyzují mozek a téměř i tělo. Jsem smířená s tím, že nás do metra s krosnami nebudou chtít pustit, nebo budeme muset všechno vyskládat. Jsme tam jediní. „Ochranka“ nám jezdí po batohu detektorem kovu a ten píská. Říkám, že to je jen hromada špinavého prádla. Nevěří. Ukazuji jim ocelovou síťku, kterou mám přes batoh přetaženou. Už chápe a pouští nás s úsměvem dovnitř.

V ustávajícím dešti se brouzdáme po čtvrti Pahr Ganj. Byl to první monzunový déšť – který se zpozdil asi o dva měsíce. Velké články v novinách další den popisují ovace, s jakými ho přivítali univerzitní studenti.

Brouzdáme muslimskými uličkami. Skvělá atmosféra, přátelští lidé. Vida, tak Indové nejsou jenom protivní, stupidní, věčně na cizince civící ze vzdálenosti dvaceti centimetrů, neschopní cokoliv rozumného poradit, tlačící se a tvořící únavné davy a zácpy ve městech, které otráví každého, kdo se jimi v tom horku musí proplétat, nedej bože s krosnou na zádech.

To všechno je jen pocit cestovatele, který se tím nechá zaskočit, znechutit a vystresovat. Když se na ně člověk usměje, jsou dokonale milí a nápomocní. Tedy, to si myslím teď, po měsíci v poklidném buddhistickém Ladaku, když vím, že pozítří letím pryč. Nevím, jak bych mluvila po půl roce trmácení se s krosnou po „opravdové“, přelidněné Indii. Ale se současným know-how možná i podobně, však to někdy vyzkoušíme.

V muslimské čtvrti zabíhám do opuštěného dvorku a s velkou úlevou tam čůrám. Sice mě vidí lidé z okolních patrových domů z oken a pavlačí, ale co mám dělat. Ve Starém Díllí jsou sice veřejné záchodky na mnoha ulicích, ale bez dveří, jen pro chlapy a já už to držela tři hodiny.

Když s davem domorodců přebíháme od mešity Jamma Masjid (nemohli jsme si jí odpustit ani tentokrát) silnici k pevnosti Red Fort v jednom z mála momentů, kdy se právě kolem neřítí kolona aut, pronáší Petr nahlas:“ Hele, ten člověk (běloch) snad čeká na červenou a myslí si, že se jí dočká,“ na účet kluka stojícího bezradně na ostrůvku uprostřed ulice. Běloch odpovídá česky: „No to je ale blbec, co?“ a směje se.