Noc v uličce lehátkového vagónu

Z Košic máme zamluvená lehátka. Bohužel vždy po dvou v kupé, navíc ta nejvrchnější, protože všechna ostatní už byla obsazená. Doufáme, že se s ostatními cestujícími nějak domluvíme a místa si prohodíme, abychom mohli být v jednom kupé pěkně pohromadě. Ó jak jsme byli bláhoví. Netušili jsme do čeho jdeme. Náš vagón je plný důchodkyň, které se vracejí z dovolené. O nějaké výměně lůžek nechtějí ani slyšet. Obzvláště některé důchodkyně jsou hodně arogantní. „V devět hodin jdeme spát a zamykáme kupé. Buď půjdete spát taky nebo si spěte někde jinde,“ dává nám na vybranou „důchodkyně generálka.“ Volíme druhou variantu a zůstáváme v uličce. Máme přeci tu láhev vodky od Genricha. Spído kupuje piva a poctivě vrací stokorunu, kterou mu obsluha vagónu nedopatřením vrátila navíc. V hloučku opodál stojících důchodkyň to překvapením až zašumělo. Snad tímto gestem, pomohl pozměnit jejich názor na nás, protože se z jejich pohledů dalo vyčíst, že o nás moc valné mínění nemají.
Nakonec si babči na nás tak zvykly, že se před námi po vagónu promenádovaly pouze ve spodním prádle a bez sebemenšího uzardění. Snad jsme i je dokázali přesvědčit, že ačkoliv smrdíme potem, jsme přeci jenom „féroví frajeři.“

Poslední etapa

V 5:00 hodin vystupujeme z vlaku. Jsme v Praze. Projíždíme liduprázdným Václavským a Staroměstským náměstím. Nabíráme směr Slaný. Před sebou posledních 43 hodně deštivých kilometrů v sedle kol.

Ukrajina doporučená

Co říci závěrem? Celkem jsme na kole cestou necestou ujeli 520 kilometrů. Jak moc jsme se Ukrajiny respektive Podkarpatské Rusi či Zakarpatské oblasti báli, tak moc jsme byli touto lokalitou mile překvapeni. Když se zpětně podívám na to, co jsme na výpravě zažili, mám pocit, že to „bububu,“ které na nás dělají cestovní kanceláře, je jen reklamní trik kvůli lepšímu prodeji zájezdů. A nebo to žádné „bububu“ není a my měli zkrátka jenom štěstí. Kdo ví?
Cestovatelé, přátelé, kamarádi a kamarádky, nebojte se Ukrajiny, protože „Zakarpatská Ukrajina, nádherná to krajina.“