Cesta do klášteru Likir

V Likiru je socha obrovského (asi desetimetrového) sedícího „pozlaceného“ Buddhy pod širým nebem před klášterem. Je zřejmě nová a má v zádech zabetonovaná různě velká stupátka vedoucí Buddhovi až na hlavu, ale v poledním slunci, které má kolem sebe kulatou duhu (haló efekt?) je velmi působivá.

Odmítáme pozvání na oběd (jsme zváni gestem z ploché střechy hlavní klášterní budovy od mnicha, který tluče do gongu, že je jako oběd) k mnišským pohlavárům, že si jen něco dáme v místní čajovně. Sledujeme šipku Tea. Místo v čajovně končíme v mňášecích čtvrtích. Po travnaté stráni pod velkými stromy poskakují houfy maličkých mňášků a všude mezi stromy jsou natažené šňůry, na kterých se suší vypraná červená mňášecí roucha. Na vrcholu si sedá asi padesát mňíšat na osezené dřevěné palety do tureckého sedu, plechové misky a lžíce v rukách. Ostatní mníšata vždy po dvou přináší kýble s vařenou zeleninou a maxi hrnce s rýží a kydají to mníšatům do misek a rozlévají jim čaj do nerezových kalšíků z velkých na ohni očazených hliníkových konvic.

Všechno má na povel starý mnich s děravými hnědými vlněnými ponožkami, který si srazil ve stínu tři palety a pochrupuje na nich. Fotím mníšata dostávající oběd. Když si ušatí mníšci s vyholenými hlavami přehazují zeleninu z misky do misky, spící-bdící mnich mručí a hází po nich kamínky. Pak vstává a přikazuje jim, ať nám donesou talíře. Dostáváme obr maxi porci. Ještě dostáváme výbornou hrušku. Děkujeme a loučíme se. Taková hruška je pro nás po půl roce v Etiopii dokonale exotickým ovocem, stejně jako jablko nebo třešně či čerstvé jahody. Mňášata pečlivě omývají nerezové nádobí v potůčku. Každý své.