My v Goletově údolí

Spisovatel Ivan Olbracht děj svého Goleta v údolí umístil do Polany. Do té samé Poljany, kam právě dorážíme i my. Kam dorážíme v domnění, že tady koupíme novou přehazovačku pro Dana. Poljana je městečko známé hlavně výskytem léčivých pramenů.

Ukrajinský anděl

 „Atkudá molodci? Z Češka? Charašo. Tatra super auto.“ Vítá se s námi chlápek před sanatoriem. Vzápětí potkáváme Genricha, našeho anděla strážného. Šest let pracoval v Čechách, výborně mluví česky. Nabízí nám ubytování za 20 hřiven u něj doma a po chvíli přemýšlení navrhuje variantu za 15 hřiven v momentálně rekonstruované škole. Volíme školu.
Čekání na šašlik si krátíme popíjením zaručeně japonského piva. Má sílu. Po čtvrtém pivu bychom byli asi jako kamikadze. Lidé v hospůdce jsou milí. Vypráví vtipy o partyzánech, jsou zvědaví odkud jedeme, chválí naše kola a jsou zvědaví, jestli už nás někdo přepadl. Večer je ohňostroj. Svátek zeleně, vysvětluje Genrich. Navádí nás do školy, naší dnešní dočasné ubytovny. Představuje nám vyhublého chlápka, který nás bude ve škole celou noc hlídat. Úzké chodby, slabé žárovky u stropu, v některých místnostech igelit místo oken a hory harampádí. Rozestýláme si na kovových vojenských postelích. „Ráno v osum vás vyzvednu a zajedeme do Mukačeva koupit nějakou přehazovačku. A né aby vás napadlo zhasínat světlo  v místnosti, kde máte kola,“ varuje nás na dobrou noc. „Ty, Genrichu, vy nemáte v abecedě H vid‘?“ „H jsme neměli za SSSR, teď už H máme.“ Odpovídá téměř hrdě.
Tak pánové dobrou noc. Dneska jsme ujeli 65 kilometrů.

Nákup přehazovačky na Ukrajině

Úderem osmé hodiny vstupuje Genrich do místnosti. Je přesný. On snad čekal za dveřmi, aby byl přesný. Nakládá Dana s utrženou přehazovačkou a Libora, coby mechanika výpravy a všichni tři vyráží společně do Mukačeva pro slíbenou přehazovačku. Jak probíhal nákup nám následně vylíčil Libor…..
„Vyrážíme s Genrichem do Mukačeva pětadvacet let starým žigulíkem, co nemá žádné vnitřní vybavení. Bez kliček od oken, některých krytů přístrojové desky a podobných zbytečností, nejspíš směněných v nejhorších časech za věci potřebnější. Po pár kilometrech cest necest nás čeká překvapení v podobě perfektní mezinárodní silnice, s jejíž kvalitou se nemůže měřit většina českých dálnic. Tipujeme, že proto také slouží jako závodní dráha ukrajinským zbohatlíkům, na které za keřem číhali policisté s radarem. V Mukačevu s překvapením zjišťujeme, že ač pondělí, je sváteční den, a tak je město prý netradičně klidné. Genrich zamířil rovnou na největší místní tržnici, kde se obchoduje snad úplně se vším, levným i drahým zbožím. Co neseženeme tady, těžko někde jinde. S radostí zjišťujeme, že krámek s koly je otevřený. Přehazovačky mají ale pouze jediný typ. Nápis Shimano pomalu větší než přehazovačka sama, ale i ta sama je příliš velká, vyrobena asi zvlášť pro ukrajinský trh. Reálné sehnat normální přehazovačku je až v Užgorodě, ale i tam je svátek a tedy mizivá šance. Štěstí tedy zkoušíme ještě v centru města v bazaru, kde krom elektroniky ukrajinské výroby, mají i desítku starých kol dovezených ze západní Evropy. Nacházíme klasické Alivio a nabízíme za něj dvě stovky, což dělá skoro polovinu ceny celého kola, které tam patrně celé měsíce trčí za 450 hřiven.  Odmontovat přehazovačku dostal za úkol místní starý „všeuměl.“ Nejdřív nás však zkusil přesvědčit, že tam rozhodně pasovat nebude, protože jsme naši starou přehazku přivezli i s úchytem na rám. Přesvědčilo ho až rychlé odmontování úchytu. Svou pravdu pak tedy zkusil prosadit tím, že  nám naše porouchané LX opraví. Tak jsme si opět připomněli, jak je těžké přesvědčit zdejší lidi od pomoci, která je snad dobře míněná, ale úplně mimo užitek. Nakonec přiložíme ruce k dílu sami a Alivio získáváme za tvrdé dolary….
Nová přehazovačka na kole je namontována, určitě se nedočkavě těší, až vyrazíme a ona začne obětavě plnit svojí funkci, jenomže my se s Genrichem nemůžeme rozloučit. Tlacháme o všem možném. Řeč přichází i na bezpečnostní situaci v zemi. „Kluci co blbneté, u vás je stejně nebezpečno jako u nás,“ uklidňuje nás Genrich a pro jistotu nám dává svoje telefonní číslo.
„Kdyby se vám cokoliv stalo, zavolejte a já se o vás postarám.“ Nakonec nám věnuje na cestu láhev vodky. Žádná samohonka, ale originál balení od výrobce. „Musíte jí ale vypít až doma,“ loučí se s námi. Poljanu opouštíme dvě hodiny po poledni a na cestu nám svítí slunce.